Pohádka ze Šumavy

V šumavských kopcích - mezi velhartickým hradem a městečkem Sušice - stála na rozlehlé louce blízko lesa chaloupka místního podomáckého krejčího. Byl to silný a pohledný muž, ale zájmu rozverných a vdavekchtivých děvčat nikdy příliš nedbal a raději než jehle a niti se věnoval dlouhému čtení ve starých a moudrých knihách.

Protože byl šikovný, přicházeli k němu rádi a také často místní i přespolní zdaleka a nechávali si u něho opravovat a přešívat kalhoty a pláště, sukně i lehké kabátky. Leckterá dívka měla přitom oči jenom pro něho, nejvíce však Kristýnka. Když bylo zrovna špatné počasí, mladý krejčík si vždy se svou prací pospíšil a za pečlivé a rychlé dohotovení sklidil pochvalu a obdivné uznání. Ale pichlavé jehličky a ostrých nůžek si hleděl jen proto, že na něho bedlivě dohlížela jeho jinak dobrá a milá maminka, která si milou Kristýnku velmi oblíbila a nijak se proto nebránila její vydatné pomoci.

Ale zamilovaná dívka se marně snažila získat přízeň a trvalou náklonnost nepřístupného Jaroslava, který se, sotva se vyčasilo, rychle z chalupy vytratil s uschovanou knihou pod košilí na nějaké skryté místo. Kristýnka byla zoufalá, ale poslechla radu zkušenějších, aby vytrvala. Mladík se často uchyloval do odlehlých seníků a krmelců, vylézal do skrytých loveckých posedů, také rád často pobýval v třešňovém sadu, nebo se s velikou oblibou uvelebil ve vyhřátém mechu na mýtinách a když byl potom znavený od předlouhého čtení, ulehl a tiše usnul. A když se probudil, byl už večer. Doma byl hubovaný, že jeho práce stojí, ale Jaroslav se uchýlil na půdu, zapálil svíčku a dlouho do noci stále jen četl a četl. Když se ráno pokorně navrátil k šití, Kristýnka mu vystřihovala z rolí látek a brzy se od Jaroslava naučila i jeho řemeslo. Oba se sblížili, ale ani povadlá láska nedokázala Jaroslava udržet v domě s početným hospodářstvím.

Zestárlá matka se rozhodla konat, když zase s nelibostí uviděla, jak Kristýna narychlo došívá nedokončenou zakázku od zámožného sedláka, který pohrozil, že nezaplatí za nehotové dílo. Rozhněvaná stařena s pomocí sedláka společně naložili veškeré knihy, které v domě nalezli a zakopali je, jen tak narychlo obalené do nepotřebných hadrů, ve staré a těsné kovové truhlici hluboko do země na přilehlé zahradě.

Sotva se Jaroslav odněkud vrátil a chtěl si rozečtenou knihu uložit mezi ostatní, objevil velmi brzy, co se stalo. Kristýnka o zakopaných knihách mlčela, ale rozhodná matka ne a přitom rázně ještě rozhodla, že Kristýně náleží většina peněz utržených od sedláka za narychlo dohotovené šaty a Jaroslavovi přísně nakázala odjet s koněm pro surové dříví na zimu.

Rozčilený a prchlivý a velmi nešťastný muž sebral z kůlny pilu, klíny a sekery, zapřáhl povoz a odejel do hlubokého lesa. Ani za sebou nevnímal matčino důrazné varování, aby se jistojistě vyhýbal svatoborským očarovaným hájům!

Zanevřel na celý svět, okolní příroda pro něho ztratila veškerou krásu a kouzlo, nezdravil na pozdrav kolemjdoucí, přehlížel, že se zvedá silný vítr a nebe ztěžklo a potemnělo. Ale Jaroslav koně neotočil k návratu. Bil koníka bičem, nutil ho vystoupat po téměř neprůchodných a strmých lesních steskách Svatoboru, které tady vyšlapala plachá vysoká zvěř. Na les padla tma a vichřice začala vyvracet stromy. Jeden z nich padl i na koně, kterého tíhou kmene a svých rozložitých větví v okamžiku umačkal.

Nepříčetný a otřesený Jaroslav popadl velkou sekeru a začal bezhlavě tít do prastarých kmenů vzácných a uctívaných stromů, vsazených prý ještě v dávných pohanských dobách. Z jejich poraněné kůry silně prýštila vonná pryskyřice, mocný vichr byl rázem ještě silnější a počal padat sníh. Vysílený Jaroslav byl náhle zasažen bleskem, bezvládně odhodil sekeru z rukou a upadl těsně až k ronícímu stromu, který jej svými kořeny celého pohltil a začal se z něho vyživovat a záhy se po těžkých a hlubokých ranách od ostré sekery zase úplně zacelil.

Napadl čerstvý kyprý sníh a velmi se přitom ochladilo. Matka hořce zalitovala svého ukvapeného činu, také Kristýnka měla veliké výčitky a tak ji nikdo neudržel, teple se oblékla, zapálila lucernu, vybídla psa, aby ji po cestě doprovázel a vydala se ztraceného Jaroslava hledat.

Propadala se v hlubokých závějích, těžce ji zkroušel chlad a ostře bičující vítr, brzo na své pouti zbloudila, ale pes ji nakonec přece jen přivedl až na místo, kde objevila vlky, jak právě trhají zdechlinu koně a zanedlouho po krátkém zápasu i jejího nebohého psa, který se snažil oddaně Kristýnku před jejich hladovou smečkou ochraňovat.

Počala před zákeřnými vlky ustupovat, když tu ze stromu za sebou, který se náhle otevřel, uslyšela známý a milý hlas, poslechla a vstoupila rychle dovnitř. Strom se naráz uzavřel a od té doby se po nich obou slehla zem.

Nemilosrdná vichřice trvala několik dnů a vyvrátila mnoho stromů. Toho využil řezbář Kulíšek z velhartického podhradí, potom co si u něho objednal dvě sochy do místního kostela zbožný farář Vilímek a tak ještě zčerstva vyjel se saněmi a spolu s hajným Havlíčkem vybírali k tomu nejvhodnější poražené, ale čerstvé dřevo.

Kulíšek přemluvil hajného a nakonec si odvezl právě padlý kmen, který chtěl Jaroslav podetnout a vysmál se jeho oprávněným obavám, že je ten strom plný pohanských kouzel a čar a do kostela se proto vůbec nehodí a jen proto docela jistě přinese neštěstí a pohromu.

Kmen uložil přes zimu do cihelny, kde postupně vysychal a kdosi tu prý zaslechl, že z objemného kmene jsou slyšet nějaké podivné hlasy, smích i pláč. Na jaře se dal řezbář do svého díla. A netrvalo příliš dlouho, vyřezal z poloviny rozděleného kmene stromu dívku, která se celá až nápadně podobala ztracené Kristýnce...

Kulíšek si dával záležet, farář jej za jeho výkon pochválil a Evu nechal podle biblického vzoru zahalit. Kulíšek, ale stále nebyl se svou sochou spokojen, dojemna ji uhlazoval ostrými dláty a rydly a vytvářel jimi věrné detaily jejích očí, bohatých vlasů a když vyřezával plné rty, Evu nečekaně políbil. Socha ještě více zkrásněla a řezbář se na ni dokázal okouzleně dívat dlouhé a dlouhé hodiny. Často ji hladil a dojímal se nad její krásou.

Socha Adama byla pracnější, stále se nedařila. Řezbáři se lámalo nářadí, v dílně se stávaly nevysvětlitelné nehody, ale Kulíšek přesto vytrval a pak představil faráři i druhou svou mistrovskou práci. Knězi se však výraz tváře Adama vůbec nelíbila a trval na opravě, byla plná popudlivé zloby a tak podobná Jaroslavovi, který duchovnímu včas kdysi neopravil jeho kněžské roucho a způsobil mu tím velké mrzutosti od jeho kárajících představených.

Kulíšek neslyšel dobře míněnou kritiku rád, ale když se potom opil vínem a přitom se mu zdálo, že na Adama hledí Eva jako na svého milého a něco mu tiše šeptá, rozhněval se a v žárlivosti ostrým dlátem počal bezohledně zohavovat Adamovu tvář.

Ani si u toho nevšiml, že Eva z lítosti nad trpícím Adamem pláče...

Svíce v dílně právě dohasínala a odlesk ohně se odrážel ve strnulých očích dřevěných postav. Znavený a notně opilý řezbář rychle usnul a po podlaze se počalo rozlévat červené víno, vytékající z neuzavřeného soudku darovaného a posvěceného mešního vína. Kaluž vína pozvolna postupovala až k sochám a ty náhle oživly a začaly mezi sebou v prudké hádce rozmlouvat.

Kristýnka vyčítala Jaroslavovi, že jen jeho vinou jsou oba zakleti a přála mu jeho zaslouženou ošklivost. Výčitky a hrubé urážení probudily opilého Kulíška z hlubokého spánku a když konečně pochopil, že jeho sochy jsou skutečně živé, podbízel se Kristýnce, nabízel ji svůj velký majetek a naléhal na sňatek.

Zaskočená žena se ani nezmohla na odpověď, zdálo se, že snad dokonce i váhá a Jaroslava si velmi zošklivila. Jaroslav byl také překvapený a zíral na odraz své šerednosti v zrcadle, visícím přímo proti němu na stěně. Když rozčilená a nerozhodná Kristýnka stále odmítala ke svatbě přivolit, krutý řezbář v návalu silného hněvu bezohledně srazil jen chabě se bránícího Jaroslava do sálavého ohně v roztopeném krbu.

Kristýnka se zhrozila, co učinil a své slovo už navždy vyloučila, a bez odkladu se vrhla za Jaroslavem do sálavého žáru plamenů, aby mu byla nápomocná. A stal se další div. Ohnivec jim nijak neublížil! Ohromený Kulíšek se díval nevěřícně na Kristýnku, jak se v ohnivých plamenech vášnivě objímá se svým milým. Ztěžka se vypotácel ze dveří a halasně do noci přivolával sousedy, aby se rychle přiběhli na ten zázrak také podívat.

Kristýnka vyvedla za ruku Jaroslava z plamenů, které se sami od sebe rozestoupily a řezbář Kulíšek byl plný závisti nad tím, že tvář mladého muže byla ještě sličnější a omlazenější, než jakou měl jen jako od něho ze dřeva vyhotovená socha. Přivolaní sousedé se podivovali nad nalezením obou mladých lidí, vždyť je již dávno hořce oplakali a považovali je oba za mrtvé.

Opilý Kulíšek, potom co právě viděl, ztratil veškerou opatrnost i obavu z Ohnivce a dobrovolně vešel do zničujícího ohně. Nic přitom nedbal varování, vytrhl se sedlákům a pevně přitom věřil, že mu Ohnivec také neublíží a i jeho obdaruje přitažlivou krásou. Jak velmi se přitom zmýlil! Jeho nezměrnou bolest a hlasité sténání bylo slyšet daleko do kraje, ale nikdo mu už nedokázal pomoci. Přísný a neústupný Ohnivec již Kulíška nevydal a nezměrný požár se brzy rozšířil a úplně zničil celý jeho majetek i s jeho vybavenou dílnou se všemi dokončenými i teprve rozpracovanými sochami.

Jaroslav se s oddanou Kristýnkou záhy oženil a měli spolu půl tuctu nezbedných dětí. Nově nakoupené knihy se časem navrátily nazpět do poliček a za domem Jaroslav, který se stal mnohem později i zdejším velmi váženým starostou, vysadil na své zahradě - právě v místě nad zakopanou truhlou s knihami - květnatou a léčivě užitečnou lípu. Stojí tam až dosud a nikdo ve vesnici na ní nedá ani v nejmenším dopustit a někteří troufalí jazykové dokonce neposměšně vážně tvrdí, že je kouzelná a vypravuje různé příběhy, snad ulpělé po čase do jejích statných kořenů ze zetlelých knih v podzemí. A věřte tomu, nebo nevěřte, mají pravdu pravdoucí. I já jsem v jednom teplém letním poledni stál pod její bohatou a od květů omamně vonící korunou a tuto pohádku jsem tam tiše odposlouchal z rojení přičinlivých včeliček, z bzukotu chlupaťoučkých čmeláků a z ustavičného švitoření neposedných ptáčků - zpěváčků... 

autor: Vladimír Marek

veškerá autorská práva vyhrazena