Pohádka o vodní panně

( Věnováno jihočeskému Popelínu. )

Už je to pěkně dávno, co se v Popelíně, v takové tuze malebné jihočeské vesničce s kostelíčkem u hřbitova, zrovinka chystala veselka.

Svatební hosté ještě dojížděli zblízka i zdaleka a byli celí promáčení od neustálého deště, který nechtěl ustat. Boženka si oblékala bělostné dlouhé šaty a musela kolem sebe strpět švadlenku, která ještě narychlo opravovala vlečku, nejlepší přítelkyně dočesávala její tmavé dlouhé vlasy a všude okolo panovalo převeliké vzrušení a rozčilení z posledních příprav. Když za humna dorazil krytý kočár s koňským čtyřspřežím a vozka zrovinka seskakoval z kozlíku, aby mohl svatební pár nastoupit cestu k oddání, převalila se korytem mělkého a jindy tak líného potoka ohromná dravá vlna a vyplašila koně a vylekala i všechny Popelínské.

Někteří se začali modlit a odevzdaně si pro sebe pomyslili, že je to snad boží trest, jiní utěsňovali dveře a vrata pytli s pískem a ti nejodvážnější, když se od místního rybáře doslechli, že jenom nejspíš nevydržela hráz chovného rybníka, která se protrhla a uvolnila tak cestu rybám, které se tu vysadily, navlékli zčerstva nepromokavé pláště a boty a vrhli se do prudkého proudu. Se sítěmi, pytli a síty nebo různými nádobami zachytávali kapry velké jako malá selátka, líny, plotice a cejny. Někomu uvízla v síti zubatá štika, někomu candát, nebo okoun. Jeden chtivý soused stál v rozvodněném proudu za druhým a překřikovali se navzájem, co právě ulovili. Někdo uklouzl na kluzkých kamenech a spadl do vody a dožadoval se pomoci, ženské do toho volaly chlapi nazpět z potoka, ale nejvíc z nich křičela a plakala nešťastná Boženka, protože její vyvolený Fanouš ve svatebním fraku postával v proudu po prsa ve vodě a spolu s tátou sotva, že udrželi velkou oplechovanou starou vanu, kterou už beztak nikdo ani k ničemu pořádnému nepotřeboval.

Fanouš se smál na celé kolo, když s tátou vynášeli bohatý úlovek na břeh a na svatbu v tu chvíli ani nepomyslil. Ale jeho smích pak najednou ustal. Vypadalo to, že chytili velkého sumce, ale oba se zmýlili. To když Fanda vynášel z potoka potlučenou a zbědovanou vodní pannu. Z jejích předlouhých rezavých vlasů ztékaly na zem čůrky vody, ale vypadala, že v ní už nezbyla ani jiskérka života.

Ustaraný Fanouš si vodní žínku v náručí přinesl až do chalupy a položil na svátečně nazdobený a dobrotami vypravený stůl, když z něho naráz všechno smetl na podlahu, vždyť i ve všech odestlaných postelích se vršily na podnosech svatební koláče a dorty.

Ze své košile natrhal cáry, kterými stíral a zastavoval ronící krev a neznámou si ze zalíbením dlouze prohlížel. Byla krásná, do jedné poloviny mladá obnažená žena, do druhé poloviny trup šupinaté ryby s velikou ploutví. Hladil ji něžně po tvářích, holých ramenou i prsou, po šupinách a nemohl se vzpamatovat. Ještě nikdy neviděl něco takového. Když ani potom pannu k životu nepřivedl, nachýlil se nad její rty a svým naléhavým hlubokým dechem ji oživil. Otevřela zelené oči a překvapeně se kolem sebe rozhlížela. Uviděla nejdříve svého zachránce, ale i zástup užaslých lidí, kteří přihlíželi a nepřehlédla ani nenávistné slzy umáčené a zplihlé nevěsty, která se hned dožadovala, aby tu přerostlou mřenku ihned vyprovodili zpátky do rybníka, kam jenom stejně patří.

Ale u Fanouše s tím nepochodila. Oblékl ji do máminy suché noční košile, s tátou dotáhli vanu, nanosili do ní teplou vodu a krasavici do ní naložili. Sousedé se rozešli po svém a Fanouš se Božce vymluvil, že ji má rád, ať nikam nechodí a jejich svatbu oddálil, až velká voda poleví a ustane škaredé počasí a krejčí mu zatím opraví poničené šaty. Boženka se škaredila, ale poslechla a uvěřila, že jejich svatba bude už brzy. A taky se od té rybí vlasatice nechtěla hnout ani na krok, měla své neomylné ženské tušení. Fanouš byl od té doby jako proměněný, chodil zasmušilý, pro Boženku neměl vlídné slovíčko, vyhýbal se políbení od ní, jen jí přikazoval, aby často měnila vodu ve vaně, česala panně vlasy a pomáhala jí s jídlem, aby zesílila. A toho měla Božka právě tak akorát, vždyť již posluhovala na zdejším zámečku a ústrků od panstva si užívala více než dost. Když jí tam zase vyčinili za rozbité talíře, že má hlavu někde v oblacích, už to nevydržela a pánovi si posteskla, že přišla o veselku a všem lidem ve vsi je jen pro smích, protože její Fanouš se zamiloval do nějaké rezaté podvodnice a že by dala nevím co, kdyby ji někdo tak té nevděčné šupinaté ženské natrvalo šikovně zbavil.

Zámeckému pánovi se ihned zalíbila představa, že by do své fontány v parku, zhotovené věhlasným italským mistrem, nechal přenést vodní pannu. Takovou atrakci neměli ani na císařském dvoře a byl si jist, že ani sám panovník by si takovou podívanou nenechal ujít a on by si od něho tím jistě vysloužil jeho přízeň. S Boženkou se tajně smluvili, aby Fanouš s tátou ráno přivezli do zámku vepře na hody a k němu i jejich nejlepší stračenu na prodej. A zatím, co Boža nepozorovaně nechala dveře v domě odemknuté, vylákala panímaminku, aby jí pomohla rozvěsit těžké čerstvě vyprané cíchy. Než se obě od humen vrátily, zámečtí pochopové se násilím zmocnili nebohé panny a v plátěném vaku ji unesli v kočáru na zámek. Když se snažila z fontány vymanit a vyplazit po nádvoří k otevřené bráně, hlídací pes ji svým štěkotem prozradil.

Pannu omývali v mléce, hostili vybranými pochoutkami, nechali ji vyhrávat od pozvaných muzikantů, od dlouhé chvíle ji zabavovali kejklíři, ale co naplat, panna chřadla a ani náramky s řetízky, kterými byla spoutána na rukou k fontáně ji na kráse nepřidávaly, třebaže byly přizdobeny i pravým zlatem. Ani ze vzácných šperků od klenotníka se panna příliš neradovala a pro každého měla jen slzy. Pán povolal krejčíře s pomocníky z Hradce, aby pannu oblékli do průsvitného hávu šitého stříbrnými nitěmi a posázené pravými diamanty. 

Fanouš se nakonec smířil s tím, že ho jeho panna opustila a Boženky si více hleděl, ale šťastní spolu nebyli. Když Božka viděla, jak se doma trápí její Fanoušek a vinu tomu všemu dávala zajaté panně na zámku, prostě to už neunesla. Do zámeckého parku přinesla svázané v uzlíčku ty nejpovedenější koláčky, jaké vůbec svedla a položila je na podstavec alabastrové sochy krásného a namyšleného Amora. Jenomže ten nechtěl o nějaké pomoci ani slyšet. Koláčky odmítl a nešťastnou ženu pokáral, aby nespoléhala na jeho pomoc a o svého milého se snažila sama. Na zpáteční cestě ji zastavil Mizor, nevlastní Amorův bratr. Nevzhledný, belhavý a krutý opak svého bratra. Vždy se skrýval v jeho stínu a Boženka o něm nevěděla, jak velmi nenávidí ženy a jak dokáže párům pokazit celé manželství. Gnóm od ní přijal předsvatební laskominy a předstíral, že jí pomůže, ale aby jeho bratr o tom nevěděl. Amor byl právě zabrán do ošetřování svého kouzelného luku, kterým dokázal podle své libosti zasahovat šipkami dvojice žen a mužů, kteří se pak do sebe zamilovali. Zrovna vypínal tetivu, když mu nepozorovaně Mizor ukradl z toulce jednu střelu a rychle ji uschoval. Potom Amor odletěl a to byl ten pravý čas pro jeho bratra. Létal špatně a nízko, často odpočíval a po cestě si udělal jednoduchý luk z větve stromu a do něho napjal Boženčiny vlasy, které mu musela vydat. Když Amorovým šípem zasáhl rusou pannu do jejího srdce, ihned se vytratil.

Zakrátko na to ve velikém doprovodu přicházel samotný císař, aby se potěšil pohledem na krásnou rusovlásku ve fontáně, ale sotva ji uviděl, zhrozil se stejně jako všichni ostatní. Díval se na tvář tak zohyzděnou a znetvořenou, až se musel odporem otočit. Spěšně a v rozčilení opustil popelínský zámeček a jeho pánovi pohrozil zvýšenými odvody do císařské pokladny za urážku jeho majestátu. Vychytralý popelínský pán se zhroutil. Ale ne na dlouho, ošklivou a nepotřebnou pannu dal bez odkladu vylovit a vhodit do nejbližšího rybníka. Její šperky dal poslat za nejmilostivější císařovnou, aby si císaře usmířil. Boženka byla spokojená, pochlubila se před Fandou, co se událo na zámku a myslela si, že její František na ni zapomene. Ale zmýlila se velmi. Jak jen měl Fanoušek volno a obstaral zvířata a pole, spěšně odcházel k rybníku. První schůzka s vodní pannou byla dojemná, mladý muž se nemohl ubránit dojetí. Ani svou milou nepoznával. Její lidská část se vytratila a z trupu jí vystupovalo osm odpudivých chapadel, její ošklivost se mu protivila a tak zavřel oči, ale ona poprvé na něho láskyplně promluvila. Byl to až neuvěřitelný pohled na ty dva prazvláštní milence a Mizor byl velmi spokojen se svým škodolibým dílem. 

Boženka brzy Frantu opustila a našla si jiného chlapce. František stále docházel k rybníku a vysloužil si proto jenom posměch. Když se o tom doslechl samotný Amor od klevetných ženských ze vsi, začal počítat své šípy. Ale nedopočítal se jich. Jeden scházel. Obrátil se na bratra a ten chtěl před ním ze strachu před zaslouženým trestem uletět, ale brzy ho Amor dostihl a tak se mu ke všemu přiznal. Když Mizor slíbil, že už to nikdy neudělá, rozlétl se Amor nad rybník a svým šípem zasáhl vodní příšeru. Sotva se tak stalo, z hladiny na břeh vystoupila mladá žena, které svojí krásou se nemohla žádná jiná široko daleko rovnat. Tak, jak ji Amor stvořil, jen s uvitými lekníny kolem boků, sama bez pomoci došla až do domu Františkových rodičů. Panímaminka krásku oblékla a společně spolu uvařili oběd. Franta byl vyhladovělý z pole jako vlk a u stolu nebyl k zadržení, aby už znovu mohl k rybníku za svou milou. A pak šel jako jindy. Tentokrát však již celý přešťastný a ruku v ruce se svou vyvolenou.

A skřet Mizor nikdy nezapomněl, jak mu Amor, když se spolu v letu honili, poničil křídla v keřích trnitého šípku a Boženku proto za to ještě nejednou navštívil. Jeho schválnosti neznaly mezí a tak bylo mezi znesvářenými manžely vždy hodně hádek a protivného křiku. A to už je z vyprávění opravdu všechno.

autor : Marek Vladimír

veškerá autorská práva vyhrazena