Pohádka o Pánovi z Růží a vodničce Jájulce

Nad pokojným a spícím městečkem se docela pomalu procházela v neproniknutelném hávu černá černočerná noc a nad hlubokým rybníkem Vajgarem se do jeho poklidné hladiny odrážely neposedné hvězdy a prťavé hvězdičky, které stařičký pobledlý měsíc nikdy nedokázal přesně přepočítat.

Ale malá a prostořeká vodnička Jájulka ještě nespala. Byla celá ustaraná o sotva narozeného kocourka. Právě ho zachránila před jistojistým utopením v režném pytli od mouky, který tam z kamenného mostu do vody vhodil nerudný zámecký komorník Puclík. Bezmocné koťátko naříkalo tak silně a žalostně, že Jájulka poprvé neposlechla svého přísného tatínka vodníka Potopílka a úplně promáčené a vystrašené kočičí miminko tajně zachránila. Jenomže v chaloupce, vypletené z kořenů stromů stojících na ostrově uprostřed rybníka, kočka nemohla být tatínkovi na očích a také neuměla dýchat pod vodou, jako umějí snadno všechny ryby a vodníci.

Ráno u snídaně ohlásil Puclík zámeckému pánu, že do puntíku vyplnil jeho příkaz a nezdařená kočka je již mezi andělíčky a její prapodivný vzhled už nebude plašit jeho knížecího synka. Knížepán Jindřich se opravdu velmi vylekal, když uviděl, jak si jeho malý Petřík hraje s nezvedeným kocourkem, kterému z jeho hřbetu, světe div se, vystupovala dvě malá ptačí peroutka!

Petříček si hrál zrovna pod stolem a vše dobře zaslechl. Rychle utekl ze zámku, nasedl na rybářskou pramici a snažil se svého kočičího přítele nalézt. Nepodařilo se mu to a ba co hůře, na tenhle okamžik už dlouho čekal vodník Potopílek, který neobratného Péťu stáhl z lodě pod hladinu. Ale neutopil jej. Měl s ním totiž velké plány. Peťulka byl vylekaný a opouštěly ho poslední bublinky životadárného vzduchu, ale Potopílek si již dobře věděl rady, jak uchovat panského klučinu při životě pod vodou. Od svého osedlaného vousatého sumce Karla, kterého s oblibou používal na vyjížďky po rozlehlém rybníce, si nechal od něho vydechnout obrovitou bublinu, kterou Petříkovi přetáhl přes jeho hlavu a potom co nejpřísněji přikázal rybímu potěru, že k němu nyní bude pravidelně připlouvat a do velké bubliny musí přidávat čerstvé zásoby bublinek, které pomohou Péťovi dýchat. Vodník neměl ani ponětí o tom, že podobně už rybky pomáhaly obstarávat vzduch pro ukryté kočičí mládě. Aby malý Péťula nemohl nijak uniknout, neustále ho pod hladinou střežily dvě obtloustlé a šavlozubé štiky Maruna a Jaruna.

Spolehlivý okoun Jindříšek měl zase bedlivě na rybky dozírat při plnění jejich veledůležitého úkolu a ta nešťastná rybička, která by se snad až příliš opozdila se svými bublinkami, měla být na vodníkovo nakázání bedlivým dravcem pro výstrahu všem ostatním nelítostně pokousána do ploutvičky.

Na zámek zatím padl smutek. Zbrojnoši brzy objevili opuštěnou loď a zarmoucený kníže dal nespravedlivě svého poslušného a svědomitého komorníka uvěznit, ale brzy ho smutek a rozvážnost přinutily změnit tento trest a Puclíkovi nakázal, aby Péťulku za vysokou odměnu vypátral. Puclík se vydal k rybníku, usedl na lodici a s dlouhým bidlem pečlivě propátrával vysoké rákosí na březích, ale když mu vodník Potopílek provrtal dno jeho lodi, která se začala pomalu potápět, od dalšího pátrání po ztraceném chlapci raději upustil.

Dny pomalu ubíhaly a smutek nad ztraceným knížecím následníkem se zmírňoval. Kníže s kněžnou často vyplouvali na rozlehlý rybník a pak usedávali na malém ostrůvku uprostřed rybníku Vajgaru na lavičce pro ně postavené, a vůbec netušili, že právě pod jejich nohama vyrůstá Péťa v mladého jinocha. Vodník Potopílek vyučoval Jájulu a Petříčka písmu, čtení a zbožíznalectví, jak to pochytil z knih, které nashromáždil za stoleté vody. Starý vodník si nakonec zvykl i na létajícího kocoura Pidlovouse, který se brzy stal jeho nejoblíbenějším suchozemským tvorečkem, který však dokázal, stejně jako Petr, díky neustále doplňovaným bublinkám vzduchu přebývat nepřetržitě ve vodě. Jednou se však stalo, že se jedna z malých rybiček se svou bublinkou vzduchu velmi opozdila, když ji za její ploutvičku zachytil do svého silného klepeta samotářský rak Bonifác. Pidlovous tak záhy zjistil, že když se mu nedostalo bublinek, může se už sám dosyta nadýchat nad hladinou rybníka a od ptáků odpozoroval, k čemu může užívat svých dorostlých křídel při hojných návštěvách kočičích slečen ve městě. Když Petřík objevil jeho zálety, tajně vyryl na dřevěnou destičku vzkaz svým rodičům, že je živ a zdráv, navěsil ji kočičí šelmičce na krk a nechal kocoura nepozorovaně vylétnout z rybníka, aby o tom vodník nevěděl.

Netrvalo dlouho a kníže se tak dozvěděl, kde se jeho ztracený syn zdržuje. Když se rybáři postavili proti vypuštění rybníka, ve kterém byla ještě nedorostlá rybí násada a zahnízděné divoké kachny a také měli veliké obavy z vodnické pomsty, zámecký pán jim nakonec ustoupil a náhradou nechal vystavět malý koráb a poslal posla do přístavu v daleké Itálii, aby tam najal zkušené námořníky a hlubinné potápěče. Cizojazyčně brebentící posádka s kapitánem Dominikem přepravila v hluboké mlze knížete až blízko k ostrovu a tiše nejodvážnějšího potápěče pomalu rumpálem z lodi spustili do hloubky rybníka Vajgaru v sudovém zvonu s průhledem. Hadicí tam za ním vháněli čerstvý vzduch z měchů. Ale rak Bonifác přívodnou vzduchovou hadici klepetem ustřihl a potápěč proto musel vodu nabírající zvon rychle opustit. Ani když se ozbrojení námořníci společně potopili do velké hloubky, nepořídili zhola nic proti rybí ozubené přesile sešikované ze štik, okounů a candátů. Kapři zase tak vydatně zkalili dno rybníka, že v něm nebylo vidět ani na krok a nenasytné pijavice se postaraly o to, že vodník měl nad nimi rychle navrch a začal si klást svoje podmínky pod hrozbou potopení jejich lodě. Na ostrůvku kníže Jindřich s vodníkem Potopílkem sepsali spolu předsvatební smlouvu, že si jeho zadržovaný syn vezme za svou náležitou ženu vodničku Janinku. Kníže byl v úzkých a tak nakonec k tomu jen velice nerad přivolil. Námořníci spustili z lodě žebřík a na palubu po něm vylezl Péťa, aby se s otcem přivítal. Ale jen přirazil koráb k pevnému břehu, kníže přikázal korzárům opravit poškozený potápěčský zvon a unést Jájulku z rybníka.

Kapitán dostal svolení od vstřícného vodníka, aby jeho muži pod hladinou rybníka nachytali ryby a z hladiny natrhali vodní květy pro svatební hostinu a když si bral ve zvonu krejčík Puklička od vodničky Jáji míry na její svatební šaty, námořníci zvon rychle vytáhli na loď a vodničku zavřeli do sudu od vína a ten pak na příkaz samotného knížete poslali po proudu řeky. Korzáři pak ještě zpustošili vodnické obydlí, když úplně vypustili a vylovili rybník. Na loď naložili veškerý cenný majetek, který vodník za dlouhá léta nashromáždil a zesláblého a od hněvu i ponížení zrudlého vodníka zajali, ustřihli mu potupně kapající šos a i jeho pak ubednili také do sudu a ten pak dopravili až do dalekých pouštních zemí, kde neměl vodník bez vody žádnou čarovnou moc.

Vodnička Janinka byla v těsném sudu už notně potlučená a vyhladovělá. Rozvodněný proud říčky Nežárky ji rychle unášel do sousedního kraje a její neobvyklá pouť po vodě skončila až v divokém jezu, když se sud konečně rozbil o veliké kameny. Vysvobozená vodnička vylezla z trosek sudu na břeh a vydala se k nejbližšímu rybníku, kde našla své velmi vzdálené příbuzné, kteří se jí rádi dočasně ujali.

Když se Jájulka večer procházela okolo vesnice, uviděla v zahradě u stavení ovocné stromy, obalené velikými červenými jablky, a protože dostala na jedno z nich nezřízenou chuť, přelezla plot a vylezla mrštně na nejbližší jabloň, aby si ovoce natrhala. Ale dolů už nemohla, přiběhl totiž statný ovčácký pes a vystrašenou vodničku na stromě zadržoval. Když vodnička zpozorovala, že se k nim blíží hospodář s holí, rychle se proměnila na křiklavě červenou zlatou rybku a v této podobě z malé výšky spadla do vysoké trávy. Ale muž ji nakonec stejně objevil a namísto, aby ji vhodil zpět do nedalekého rybníku, přinesl bezmocnou rybičku do domu pro obveselení svých neposedných malých dětí.

Starý vodník se téměř na poušti vypařil, jak se mu nedostávalo tolik potřebné vody, ale sud nalezla náhodná karavana a ta od sálavého slunce umořeného vodního pána prodala do služeb kočovného cirkusu, když ukázal, jaká kouzla s vodní havětí dokáže, když má ve své blízkosti vodu. Vodník si uměl podřídit u mořského pobřeží paryby, delfíny, kraby i celá hejna ryb, diváky uváděl v úžas, jak se mu snadno na slovo podřizovaly. Dokázal vydržet nekonečnou dobu pod vodou bez nadechnutí a bral na sebe cizí podoby z podvodní říše. Ale hradeckému knížeti zradu neodpustil a chystal krutou pomstu. S cirkusem se vodník dostal i do Itálie a zde se setkal s kapitánem Dominikem a jeho muži. Za zlato, které jim pomohl v moři nalézt si je pro sebe i s lodí najal a s jejich vydatnou pomocí pak poničil hráze velkých jihočeských rybníků a po rozlité tisícileté vodě jejich koráb připlul až do města Hradce pána Jindřicha. Povodeň ničila celé město, které celé zatopilo do takové výšky, jakou nikdo z pamětníků ještě nikdy předtím neviděl. Lidé spěšně opouštěli své domovy jen s tím nejpotřebnějším a korzáři potom jejich prázdné domy z korábu vykrádali. Hladina rybníka Vajgaru se zvedla až k zámku a zatopila i jeho podzemí. Knížete Jindřicha i s kněžnou námořníci připoutali na řetěz u kamenné obruby k zamřížované studni na zámeckém nádvoří, kde je měla stoupající voda pohltit a zahubit, když knížepán přiznal, co se stalo s vodničkou Janinkou. I na zámku korzáři vyloupili, co jen jejich loď unesla a odplouvali s nákladem nazpět.

Vodník Potopílek se vrátil do rybníka Vajgaru a začal opravovat svoje poničené obydlí a stýskal si po své vodnické holčičce, o které neměl žádné zprávy a velmi se o ní strachoval. Létající kocour Pidlovous oblétal celé zatopené město a zachraňoval své početné kočičí potomky i s jejich kočičími maminkami, ale když v zámecké studni pod sebou objevil téměř utopeného knížete a jeho paní, zaletěl za věrným komorníkem Puclíkem a ten se již postaral na poslední chvíli o jejich záchranu.

Opilí korzáři narazili na skálu a svou až po okraj naplněnou loď potopili a byli rádi, že se přitom sami také neutopili. Když mladý Pán z Růže objížděl na koni panství a prohlížel škody a pomáhal postiženým lidem z velké vody, našel i vodníka Potopílka a ten mu vypověděl, jak se jeho otec proradně zachoval k němu i jeho vodnické dceři. Nevěděl, kde ji má mladý zámecký pán hledat, ale prozradil mu tajemství, že když je vodníkovi opravdu nejhůře, zbarví se dočervena jako ovařený rak a předvedl mu všechny užívané podoby, jakých jsou takoví přezoufalí vodníci nebo vodničky v největším ohrožení života nebo ze strachu schopni si na sebe vzít.

Petr kvapně otočil koně a v doprovodu s létajícím kocourem Pidlovousem se vydal vodničku Jájinku hledat. S velkými obtížemi se svým koněm překonal silné vodní proudy a kudy prošel, tam pomáhal mírnit škody a létající kocour mu byl přitom velmi nápomocný, ale nalézt vodničku Janičku se jim stále nijak nedařilo.

Vodnička Janinka se nemohla nijak v zabydlené místnosti nepozorovaně ze sklenice na stole dostat, ale její červená barva ustoupila do bílé, dětem se již omrzela, ale stále lákala neodbytnou kočku Filoménu, která se jí snažila vylovit. Zrovinka se po rybce znovu tlapkou s ostrými drápky natahovala, když je obě v okně náhodou objevil kocour Pidlovous. Nalétl až blízko k oknu a začal si Filomému jako namlouvat, když uviděl, jak rybka prudce zčervenala a létající kocour v ní ihned poznal vodničku Jáju v největší tísni. Když byl kocourek v milostném nadbíhání málo úspěšný, rozbil prudce malé okno a Filoménu vynesl do psí boudy a ta měla potom co dělat, aby unikla psímu pronásledování. Pidlovous srazil sklenici s vodou ze stolu, uchopil šetrně nevládnou rybku a rychle odtud odletěl za Petrem. Jejich shledání bylo po proměně velmi milé a něžné. A brzy se oba stali svornými manželi a zámeckým pánem a paní, neboť knížepán už se jejich smlouvou stvrzené svatbě neopovážil nijak bránit a vodníka Potopílka zaslouženě povýšil dokonce na vrchního porybného v celém širém Kraji ryb. A kdyby Vám snad nad hlavou někdy přelétla létající kočka, nedivte se ! Bude to určitě nějaký blízký potomek našeho dobrého a nebojácného kocoura Pidlovouse...

autor : Vladimír Marek

veškerá autorská práva vyhrazena