Bakalářská práce 2. kapitola

2. KAPITOLA

Z historie národopisných skupin a souborů na Domažlicku

/ Podle volně rozšířené a doplněné strojopisné studie Vladimíra Baiera vzniklé pro interní potřebu v roce 1988 a následně publikované v regionálním tisku a zde využité jako výchozí koncepce 2. kapitoly /.

I. ČÁST (1872 - 1918)

Původním záměrem této práce bylo pouze ozřejmit a opětovně připomenout spolkovou činnost Psohlavců v Praze, ale byla by to snaha poloviční, pokud by zároveň neobsahovala působení národopisných skupin a souborů na Chodsku, které nebylo nikdy zcela od pražského prostředí izolováno a nesporně docházelo k přímým vzájemným kontaktům, vazbám i spoluúčasti na nejrůznějších akcích a kulturních vystoupeních.

Protože bohaté národopisné archivní fondy Muzea Jindřicha Jindřicha v Domažlicích jsou právě ve své naprosté většině již přemístěny a zároveň také zcela nepřístupné veřejnosti ( pro právě probíhající celkovou rekonstrukci už zcela nevyhovující budovy, která má ještě dlouhodobě přetrvávat ), bylo v tomto krajním případě ,, badatelské nouze '' nestandardně využito se souhlasem jejího tvůrce nepůvodní předlohy, která však byla v převážné míře pro zachování autorských práv parafrázována a významně doplněna, vyjma pojednání o dětských národopisných souborech. Tato delikátní snaha by však neměla být chápána jako nežádoucí profitování, pouze bylo jednoznačně nadřazeno úsilí zasadit činnost spolku Psohlavci do časové posloupnosti a historického kontextu s velmi obsáhlou dějovou linií chodského národopisu celého 20. století, aby tím zároveň vznikla i nutná možnost zpětného dotvrzování uváděných faktografických skutečností a zároveň mohla být vystavěna paralela k navazující 3. kapitole této práce.

K chodské národopisné problematice vycházela na pokračování na přelomu roku 1998 a 1999 v oblastním periodiku " Domažlický deník " a pak ještě znovu v průběhu roku 2007 shrnující národopisná koncepce v regionálním tiskovém zpravodaji " Domažlický zpravodaj " z pera Vladimíra Baiera, který velmi srozumitelně a výstižně osvětlil tuto látku a oživil jména lidí, kteří měli a mají významný podíl na uchování " chodského stříbra " v tuzemsku i v zahraničí a s nimiž se i v mnoha případech osobně stýkal, nebo zaznamenával jejich vzpomínky, či je pečlivě shromažďoval a dále odborně zpracovával a dokládal, jak neobyčejně silně je chodský národopis vázán na význačné kulturní a církevní osobnosti a hojně navštěvovaná religiózní, či kultovní místa s obvykle se zde vážící s mýtem, legendou, pověstí, či na zdařilá světská díla, zpravidla ozvláštněná sošným pomníkem, bustou, nebo pamětní deskou.

Baierova retrospektivní studie na třiačtyřiceti stranách textu vznikla také jako omezený a zvláštní strojopisný výtisk v nákladu pouhých 10 exemplářů pro potřebu aktivních národopisných souborů z Chodska v roce 1988 a možná i jako zamýšlená příprava k sazbě drobného pamětního tisku, jež se však, žel, neuskutečnila.

Autor si byl již tehdy dobře vědom toho, že uvedené skutečnosti mají vysokou faktografickou hodnotu a budou v budoucnu hojně využívány ke generačně navazující národopisné práci, k tvůrčí umělecké inspiraci, nebo jako zde, pro historickou syntézu.

Jedna z těchto prací je uložena v archivní knihovně Muzea J. Jindřicha v Domažlicích ( národopisný fond Muzea Chodska, sign. C1/3a ) a její obsahová správnost byla potvrzena souhlasným posudkem odborné komise Českého hudebního fondu v Praze a bez námitek ji schválil také PhDr. Václav Frolec z Univerzity J. E. Purkyně v Brně.

Vladimír Baier zaznamenal zvýšené národopisné dění především ve druhé polovině 19. století, kdy tehdejší již poměrně vyspělá česká buržoazní společnost se výrazně emancipuje a deklaruje to pořádáním různých vlasteneckých večerů, slavností, organizováním táborů lidu, nebo hojným odhalováním pomníků a pamětních desek významným českým osobnostem a také pořádáním hospodářských a národopisných výstav, na které byly vypravovány krojované skupiny z různých koutů Čech i Moravy.

Dne 16. května roku 1868 proběhlo v Praze slavnostní položení základních kamenů k Národnímu divadlu, které sem byly přepraveny z nejpamátnějších míst českých zemí. Vedle kamenů z Řípu, Vítkova, Vyšehradu, Radhoště a dalších byl do základů položen také kámen z Čerchova a malířská výzdoba interiérů se mnohokrát dotkla mytické a legendární chodské krajiny. 43)

Vrcholného významu nabyla Národopisná výstava všeslovanská, konaná v Praze roku 1895. V období mezi jejím vyhlášením v roce 1891 až do doby jejího průběhu bylo na česko - moravském území uspořádáno 175 podpůrných národopisných

_____________________________________________________________________

43) Maur, Ed., Kozina a Lomikar, Slovo k historii č. 20, str. 37, Praha 1989 - Alšova luneta ,, Stráž na pomezí '' z cyklu Vlast, nebo Mařákovy obrazové výjevy znázorňující legendární a mytickou pomezní krajinu a další umělecká výzdoba ND. 

výstav, na kterých převažovala vystoupení vesnických národopisných skupin.

Od ledna roku 1884 vycházel v časopise Květy román A. Jiráska " Psohlavci " a zcela mimořádně zapůsobil na českého čtenáře. Nejinak tomu bylo i na Chodsku, kde došlo k posílení zájmu o místní tradice a obyčeje, chodští obyvatelé nabyli na sebevědomí a uvědomění si svého svérázu a kulturní odlišnosti, která zde trvale vystoupila z přehlížené všednosti.

Lze zalitovat, že pro značný časový odstup a nedostatek pramenů z této doby není již možné podat ucelený a podrobný obraz těchto aktivit i jejích protagonistů. Badatel je odkázán na více méně strohé informativní zprávy uveřejňované v tehdejších místních týdenících.

V roce 1872 začal vycházet Posel od Čerchova, Domažlické listy vycházely od roku 1880, omezenou dobu vycházely místní noviny a časopisy, dalším zdrojem mohou být dochované kroniky, tradované vzpomínky a archiválie všeho druhu.

Již v roce 1882 se v Domažlicích začalo vážně uvažovat o vytvoření pamětní desky vztažené k J. S. Kozinovi a o jejím vsazení na Kozinův statek. V létě o rok později ( 1883 ) na slavnosti v Újezdě již proběhla první lidová peněžní sbírka. 44)

V Domažlických listech v čísle 35 z roku 1885 lze nalézt podrobný popis " První schůze chodské " tak, jak 23. července t. r. prošel početný krojovaný průvod, vedený chodským praporečníkem Matějem Příbkem, který, nad muži oděných do pláštů a v tmavomodrých kazajkách ( kroj novější ), nebo v režných pláštích, žlutých kalhotách s modrými punčochami a obutých do střevíců ( starší kroj ), nesl rozvinutý bílý prapor se psí hlavou. Nemohly zde chybět ani nazdobené dívky a ženy, někdo napočítal přes dvě stě bohatě nařasených sukní s květinovými vzory a bezpočet zdobných čepců těch sezdaných, skrývajících jejich pečlivě sčesané lokny.

Vyšli hromadně z Domažlic a za bohaté účasti přihlížejících příznivců a za doprovodu četných hudebníků, při tanci a zpěvu českých národních písní, byli nakonec v nedaleké obci Újezd přítomni slavnostnímu odhalení pamětní desky Janu Sladkému Kozinovi. Akce se nadlouho zapsala do místního povědomí a fakticky se stala snad prvou větší národopisnou událostí, ze které později a již za dalších sbírek vznikla také myšlenka stavby pomníku ,, chodského mučedníka. ''

_____________________________________________________________________

44) Maur, Ed., Kozina a Lomikar, Slovo k historii č. 20, str. 96, Praha 1989.

V červnu 1886 národopisný soubor sestavený z obyvatel obcí Stráž, Tlumačov a Luženice vystoupil se svým programem, který s nimi nastudoval luženický kantor Ondřej Schweiner, později působící v Postřekově. Zde přítomní diváci na slavnosti Ústřední Matice školské v Praze je odměnili potleskem a uznáním za předvedení chodské svatby a stavění máje. Podrobný průběh a seznam účinkujících byl uvěřejněn v Domažlických listech ve 27. čísle z téhož roku ( 1886 ).

Ve městečku Kdyni a v jeho blízkém okolí u hradu Rýzmberku vzpomenul poctou při oslavě padesátičlenný krojovaný soubor za doprovodu selské muziky významu spisovatele Josefa Franty Šumavského.

V červnu 1887 připomenul Vladimír Baier návštěvu Domažlic americkými Čechy, kteří v hostinci " U černého koně " přihlíželi dopoledne pro ně připravenému slavnostnímu národopisnému počinu v Besední síni a odpoledne na Střelnici vystoupení, které předvedla krojovaná skupina vedená kovářem Vaňkem z Nového Klíčova. K tanci i poslechu lidových písní k tomu vyhrávala tříčlenná chodská muzika. Chodsko navštívil i známý básník A. Heyduk, který se spolu s dalšími hosty a návštěvníky bavil na " Velké národní slavnosti ", která proběhla v létě stejného roku ( 1887 ). Výše zmiňovaný soubor z Nového Klíčova tu také vystupoval.

V roce 1888 reprezentovala Chodsko na Sjezdu paní a dívek v Rokycanech sedmičlenná výprava spolku Božena Němcová z Domažlic, doprovázená šestnáctičlenným souborem a hudebníky v chodském kroji. V září téhož roku ( 1888 ) uspořádal ženský spolek v Domažlicích " Akademii ", při které proběhla výstava ženských ručních prací a byl zde předveden tzv. " živý obraz " zobrazující chodské dožínky. Jak o tom psal Posel od Čerchova.

12. února roku následujícího ( 1889 ), představil veřejnosti spolek B. Němcová chodské přástky v k tomu uzpůsobené selské světnici v hostinci " U černého koně " v Domažlicích.

A znovu v roce 1889 se konal v Újezdě " Velký sjezd chodských odborů Národní jednoty pošumavské ", kde se šířil zpěv a samozřejmě krojovaný tanec.

18. srpna 1889 byl do Domažlic vypraven zvláštní vlak s výletníky z Kolína. S nimi na Chodsko dorazila a představila se při pohoštění v místních hostincích " U černého koně'' a " Šumava " kolínská dechová hudba. Přestávky mezi pozdravnými projevy a jídlem vyplňoval i tanec osmi děvčat doprovázených hrou na dudy. 14. září 1889 se v Domažlicích odbyla Národní slavnost. Průvod putoval přes náměstí a alegoricky svou skladbou připomínal dožínky v Pošumaví a celý dožínkový rej vyvrcholil na louce u Střelnice lidovým zpěvem a tancem.

V září roku 1890 se oslav Matice školské v Praze zúčastnila chodská deputace v krojích. Soubor s hudebníky vedl učitel O. Schweiner. Chodové nechyběli v Praze při oslavách Jubilejní zemské výstavy v září roku 1890. Prezentovali se předvedením dožínek a krajovým tancem " za doprovodu šumařů venkovských. "

V lednu roku 1892 se na taneční zábavě tančilo a oblékalo podle zvyků a obyčejů obvyklých z doby před padesáti lety. Atraktivní podívanou přichystal ženský spolek B. Němcová v Domažlicích. Originální byl ples uspořádaný místním divadelním spolkem Havlíček s jeho půlnoční prvomájovou scénou.

Uprostřed sálu hostince " U černého koně " byla do podlahy vsazena májka a okolo ní se odbýval tradiční rituál tance a zpěvu polepšený o dudáka. Podobně v únoru při slavení šibřinek byla v témže sále v Domažlicích postavena selská chalupa, před níž muzikant chytlavou hudbou na dudy vyzýval krojované k tanci.

Je nutné připomenout, jak doslova zdůrazňuje Vladimír Baier, že : ,, Od založení Matice školské v roce 1880 až do začátku I. světové války byly každoročně pořádány v letních měsících na Střelnici v Domažlicích ( ale i v jiných obcích Domažlicka ) tzv. Matiční dny. Svolávaly je místní odbory Matice školské.

Těmto slavnostem zpravidla předcházel průvod městem. V čele jelo banderium ( skupina krojovaných mužů na koních, kteří nesli korouhve se svatým Václavem, sv. Jiřím a sv. Martinem ), za ním jely kočáry s honorací, které následovalo několik alegorických vozů, dále povozy s krojovanou mládeží, mezi níž nechyběl dudák nebo selská muzika. Potom byla do průvodu zařazena některá z místních dechových hudeb, za ní kráčely školní děti a v závěru ostatní účastníci slavnosti. Na Střelnici byl předváděn dětský program, v němž zpravidla převládala recitace, divadelní scénky, zpěv národních písní a různé lidové a scénické tance. Podobné slavnosti byly pořádány i při jiných příležitostech ( výročí spolků, různé sjezdy a srazy, národní slavnosti a podobně ). Na nich bývala i volná zábava a účastníci se většinou zdrželi v sadu Střelnice, či na jiném místě do pozdních nočních hodin, kde holdovali, jak se tehdy říkávalo " terpsychoře ", za zvuků dechové či chodské dudácké hudby. '' 45)

_____________________________________________________________________

45) Baier, Vl., Z historie národopisných skupin a souborů na Domažlicku, str. 4, strojopisná studie, sign. C1/3a, Muzeum J. Jindřicha, Domažlice.

V květnu roku 1893 na Chodsku pobýval Ludvík Kuba, který v oblasti zaznamenával z pověření České akademie věd texty lidových písní a instrumentální prvky. Navázal spolupráci s několika desítkami místních zpěváků a hudebníků a provedl 55 záznamů lidové instrumentální hudby a zapsal 502 písní. Dne 16. července roku 1893 byla na hradě Rýzmberku u Kdyně provedena slavnost, na které se předvedly zvláště krojované děti svými dosud neobvyklými deklamacemi a zpěvy. Nejsledovanější událostí tohoto roku ( 1893 ) byla Hospodářská, průmyslová a národopisná výstava konaná ve dnech 3. až 10. září v Domažlicích, kterou zahajovaly svátečním průvodem blíže neurčené skupiny z vesnic a stejně tak ji i ukončovaly, když svým zpěvem a tancem při dudách rozháněly nevlídné počasí.

10. února 1894 uchystala Národní jednota pošumavská v Praze " První chodský večer ". V něm vystoupil i národopisný soubor z Luženic a Újezda s malou chodskou muzikou. Akademický a studentský spolek Chod připravil pro zájemce podzimní kurz s výukou národních tanců a horliví účastníci si v prvních lekcích osvojili " Holuběnku ", " Sekerečku " a " Řeznickou ". O dalších tanečních pokrocích se však místní tisk již dále nijak nerozšiřoval.

Chodové pro účastníky zpřístupněné dřevěné rozhledny na nejvyšší hoře Českého lesa, kterou je Čerchov, připravili lidové divadlo pod širým nebem. Hosté dorazili ráno z České Kubice na Čerchov. Po ukončení slavnosti na vrcholu se rozcházeli tzv. Stadionskou cestou nazpět do Klenčí pod Čerchovem. U Capartic jim cestu náhle přehradil dvoutisícový zástup krojovaných strážců hranic. Chodové z Klenčí, Postřekova, Chodova a Trhanova byli ozbrojeni čakany, třímali pevně sudlice, palcáty, kosy i pušky a spolu se ženami rovněž v krojích, museli působit téměř hrozivě. Jejich mluvčí, tak jako za starých časů, zvažovali jejich důvody pobytu v pohraničních lesích a když hosté svoji přítomnost správně obhájili, Chodové jim přestali bránit pokračovat v další cestě a poskytli jim doprovod, při kterém až do Klenčí vyhrávala do kroku dechová i dudácká muzika.

V roce 1894 se utvořil přípravný výbor pro postavení Kozinova pomníku. V jeho čele stál okresní starosta Dr. A. Steidl, ale ještě významnější roli v něm měl Max Duffek, jednatel tohoto výboru. Město Domažlice zastupovali purkmistr Petr Hana, Max Duffek junior, redaktor Prunar za noviny Posel od Čerchova a Nozar za Domažlické listy a předseda akademického spolku Chod právník Tachezy. Ve výboru byli také učitelé a duchovní i několik rolnických zástupců ze vsí Újezda, Klíčova, Nevolic, Draženova a Luženic. Oba zmiňované listy také pravidelně obeznamovaly své čtenáře o této chystané akci a zveřejňovaly seznamy přispěvovatelů na stavbu pomníku. Potřebná částka 2000 zl. byla vybrána během jednoho roku z celých Čech a také z Ameriky od chodských vystěhovalců.

Návrh pomníku od Františka Hoška provedl Čeněk Vosmík a původně se uvažovalo o jeho umístění na domažlickém náměstí, ale nakonec byl zvolen více vhodnější vrch Hrádek nad Kozinovým rodištěm a názory na projekt nebyly tehdy zcela jednoznačné. 46)

Rok 1895 byl z národopisného hlediska velmi podstatným. V Praze byla zahájena již dlouho dopředu avizovaná Národopisná výstava všeslovanská. Na pražském Výstavišti byla zbudována chodská hospoda nazvaná " U tří Chodů " . Denně návštěvníkům vyhrávala tříčlenná chodská muzika a obsluhovala je " fešná Anče z Milaveč ". Dne 19. října roku 1895 byla na Výstavišti vzdána pocta arciknížeti Karlu Ludvíkovi. U toho byla přítomna i pětadvacetičlenná krojovaná skupina z Chodska, kterou vedl praporečník Příbek z Draženova. Odpoledne zde Chodové při muzice zpívali i tančili.

Rok 1895 byl významný i pro samotné Chodsko. Odhalení pomníku J. S. Kozinovi na Hrádku u Újezda se proměnilo v lidovou manifestaci spříznění a sounáležitosti s Chodskem. Bylo při něm účastno přes dvacet tisíc lidí, z nichž valná část byla oblečena do krojů. Za spolek paní a dívek Božena Němcová předala zde jeho jednatelka chodskému praporečníku Matěji Příbkovi ,, nový chodský bílý prapor s černou obrubou na černé žerdi a uprostřed s velmi vkusně vyšívanou psí hlavou ''. 45) Akce byla pozorně sledována místním tiskem a lze se z něho dále dozvědět, že závěr velkolepé slavnosti se odbýval na Kozinově statku v Újezdě a vyhrávaly zde početné chodské muziky

Na červen roku 1895 chystal pražský spolek Slavia poznávací zájezd na Chodsko. V Újezdě bylo proto nacvičováno národopisné vystoupení, ale pro chabý zájem se od toho nakonec upustilo. Ve stejné době bylo dopisem poštovně obesláno obecní zastupitelstvo v Domažlicích od doktora Čeňka Zíbrta, který v něm inicioval snahu založit ochranný spolek k péči a opatrování pamětihodných chodských tradic. Jeho přání bylo však naplněno až po třiceti letech, kdy z podobného, ale tentokrát důraznějšího a autoritativnějšího podnětu Renaty Tyršové vzniklo v Domažlicích Sdružení chodského národopisu.

46) Maur, Ed., Kozina a Lomikar, Slovo k historii č. 20, str. 98, Praha 1989.

V roce 1897 nastudoval spolek Božena Němcová vystoupení s motivem chodských přástek 47), které byly předvedeny 6. a 7. března v hostinci " U černého koně " v Domažlicích. Ve stejném roce ( 1897 ) na letní matiční slavnosti v Blížejově vystoupily děti z Chrastavic v chodských krojích se zpěvem a tancem.

Ve dnech 14. až 16. srpna byl v Domažlicích uspořádán Sjezd Klubu českých turistů. Jeho účastníci zhlédli přástky v provedení spolku B. Němcová. Hudební doprovod chodské muziky byl též přítomen na přátelském večírku uchystaném pro delegáty.

V polovině května 1897 byl z Domažlic do Prahy vypraven vlakový zájezd pro zhlédnutí nově uvedené opery K. Kovařovice " Psohlavci ". Na dvoudenní zájezd vyjelo 320 osob, z toho 150 bylo krojovaných. První večer po představení hudebního díla Chodové Pražanům předvedli svůj kroj a folklor. Příští den společně vystoupili na pražském Výstavišti v průběhu Národní slavnosti v české vesnici.

V srpnu roku 1898 byl svolán při příležitosti 50. výročí zrušení roboty tábor lidu, který se konal na Hrádku u Újezda. Tohoto davového setkání bylo přítomno mnoho krojovaných lidí a muzika hrála do pozdního večera v Kozinově statku pro mládež, která tu předváděla chodské tance. V září odejela na tytéž oslavy do Prahy dvaasedmdesáti členná krojovaná výprava a čtyři dudáci. Společně s dalšími delegacemi z různých národopisných česko - moravských oblastí vytvořily věrnou poddanskou scenérii i obraz vymanění se z vrchnostenské závislosti.

V červnu 1899 proběhla v Domažlicích dvoudenní vzpomínková oslava národního buditele Fr. L. Čelakovského. Její součástí byl také výlet na Hrádek, kde výletníky bavily zpěvem a tancem dívky z Újezda. Koncem srpna v nově postaveném pensionu " Krásnohorská ", pojmenovaném podle věhlasné literátky, se předvedly hostům chodské dožínky. Mezi nimi byla i spisovatelka T. Nováková. Chodská hyjta, návštěva umělce a autora chodské opery K. Kovařovice, který se zájmem přihlížel předváděným tancům a zpěvu za doprovodu chodské muziky. I to byla význačná událost roku 1899.

O svatodušních svátcích roku 1900 dorazil na Chodsko vlakový zájezd zábavního kroužku pražských typografů s úsměvným názvem " Čamrda " ( zřejmě zastaralé a již málo používané pojmenování pro knoflík z perleťářské oblasti na Žirovnicku,

_____________________________________________________________________

47) Svačina, R. : Rok na Chodské vsi, Ročenka Sdružení chodského národopisu, 1948, str. 13 a 14., Muzeum J. Jindřicha v Domažlicích, sign. C1/7a : ,, PŘÁSTKY '' = po svatém Martinu. Předení lnu, koudele na kolovratech do přeslic. ( Také obvyklé společné veřejné místo schůzek milenců a snoubenců, při němž se vypráví a zpívá ).

eventualitou může být také vrtivá káča ke hraní ). Turistickou trasu jejich výletu protknula obec Klíčov, kde byli čamrdáři = knoflíkáři zabaveni chytlavým zpěvem a pohledným tancem. V září se v Domažlicích sešli na svém sjezdu samosprávní úředníci. Pro zpestření a oddech byli také na společné vycházce k pomníku J. S. Koziny na Hrádku. Tam se mohli zaposlouchat do rytmu dudácké muziky a zpěvu přerušovaného vzrušeným výskáním tančící krojované chodské omladiny.

7. července 1901 byla v Plzni pořádána velkorysá slavnost ve prospěch Ústřední Matice školské, na které veřejně vystupovalo čtyřiasedmdesát krojovaných členů vyslaných z Chodska. Po slavnostním průvodu městem následovalo vystoupení v plzeňské Sokolovně, ve které se rozléhaly lidové písně a tance. Dětská slavnost s přehlídkou národních tanců se pořádala koncem měsíce července v Blížejově.

V roce 1902 si Chodsko prohlédli zástupci Prvního tamburašského sboru Strany národně sociální z Prahy. Nevynechali ani návštěvu Kozinova statku v Újezdě, kde přihlíželi tanečnímu programu místní mládeže. Letní matiční slavnost ve Staňkově byla ozvláštněna o alegorický vůz vypravený z Chodska a nazvaný přiléhavě " Psohlavci ", který se za jízdy vyjímal v průvodu. Na bohatém národopisném programu se podíleli i krojovaní dětští zástupci z Domažlicka. 14. února roku 1902 připravili Sokolové v Praze na Vinohradech šibřinky pojmenované jako " Selský masopust ". Pozváni sem byli k vystupování i chlapci a děvčata z Mrákova společně s dudáckou muzikou. Vladimír Baier se v krátkém odstavci věnoval také spolkové a národopisné činnosti v pražském prostředí, kterému již byla věnována pozornost také v předchozí samostatné části. ,, Od počátku 20. století ", jak poznamenal, ,, až do konce čtyřicátých let nacházíme řadu dokladů o národopisném působení Spolku rodáků z Domažlic a okolí v Praze. Příležitostně vytvářeli Pražané, pocházející z Chodska, vlastní národopisné skupiny pro různé oslavy a vzpomínkové akce a připomínali si tak svůj původ a sounáležitost k rodnému kraji." 48)

V roce 1903 byly v národopisném rázu " Selská pouť " pořádány šibřinky v Domažlicích. V červnu téhož roku ( 1903 ) Domažlice navštívili delegáti Slovanského sjezdu novinářů, který proběhl v Plzni. Byli slavnostně uvítáni krojovanou skupinou u městské radnice. Atypická dudácká muzika vzbudila velký ohlas zvláště u zahraničních novinářů. Odpoledne následovala na Střelnici malá slavnost.

____________________________________________________________________

48) Baier, Vl., Z historie národopisných skupin a souborů na Domažlicku, str. 8.

V druhé polovině roku 1904 se na Chodsko a Šumavu vypravila početná skupina pražských studentů. Vedl je Dr. Č. Zíbrt. V Domažlicích shlédli taneční a hudební vystoupení v chodském rázu. Odborného výkladu se jim dostalo od Dr. O. Zicha. V červenci ( 1904 ) přichystal studentský a akademický spolek Chod v Domažlicích na Střelnici " Chodskou slavnost ". Studenti založili vlastní národopisný soubor včetně doprovodné chodské muziky a předvedli v krojovaném průvodu městem chodské voračky a na Střelnici potom chodské tance. V tomto období, jistě vlivem prof. Dr. Otakara Zicha, který v létech 1903 - 1906 působil na domažlickém gymnáziu a zabýval se sběratelskou činností a propagací chodského lidového umění, lze vypozorovat zvýšený zájem místního studentstva o regionální folklor.

15. června 1905 bylo v Domažlicích přítomno dvacet anglických žurnalistů. Ti mohli přihlížet národopisnému programu, který předvedla stopadesátičlenná skupina se čtyřmi chodskými muzikanty. Angličtí hosté byli unešeni a lze se proto oprávněně domnívat, že se o tom pochvalně zmínili doma a poskytli tak Chodsku a jeho obyvatelům příznivé a doporučující reference. O týden později se Dr. O. Zich zasloužil o uspořádání " Malé chodské slavnosti " v městském sadu Střelnice.

Mezi v kraji mimořádné události roku 1906 se zařadila Národní slavnost, proběhnuvší v Plzni dne 22. července k podpoře výstavby Národního domu. Ve vypraveném průvodu složeném z určitých monotematických celků mohli přihlížející spatřit kromě jiného i chodskou skupinu, představující kompozici chodské rebelie a hájení chodských práv. Stejný soubor potom odpoledne na plzeňské Střelnici prezentoval svůj připravený program.

V únoru 1907 v hostinci " U černého koně " v Domažlicích se sešli proslovansky a vlastenecky smýšlející účastníci šibřinek přichystaných v jednotícím rázu " Pod slovanskou trikolorou ". Převážná většina přítomných byla oblečena do slovanských a chodských krojů. 21. července ( 1907 ) se sešel pod sochou Kozinovou na Hrádku " Tábor lidu pošumavského ". Průvod pěších zahájený v Domažlicích doplňovaly vozy tažené koňmi a jejich osádku tvořily krojované skupiny z Nevolic, Chrastavic a Tlumačova a chodská hudba na sebe už zdaleka poutala pozornost a zvýšený zájem. Večer, po ukončení slavnosti, pokračovala plným proudem taneční zábava se zpěvem v Kozinově statku v Újezdě, v místním nářečí dříve zvaném Oujezdě.

V roce 1908 v hostinci " U černého koně " v Domažlicích se odbyly " Chodské voračky " a hudba dechová se tam střídala s " pravou chodskou muzikou ". V srpnu ( 1908 ) oslavila deset let svého vzniku Strana národně sociální lidová slavností konanou na Veselé hoře u Domažlic. Sváteční průvod proudící z města do mírného svahu vyprovázel alegorický vůz, na němž byly krojovanou skupinou naaranžovány dožínky a atmosféru uvolnění a zábavy vyplnila dudácká hudba.

O svatojanských dnech roku 1909 předvedli domažličtí studenti v Praze na Všestudentské slavnosti pásmo složené z lidových tanců složené ze ,, Sýkorečky ", " Kolečka " a " Chodské sousedské ". Také zde odehráli chodskou svatbu. Téhož roku ( 1909 ) v Klenčí pod Čerchovem znázornily děti na matiční slavnosti dožínky, vítání jara a také dovedně tancovaly. 25. srpna uspořádaly společně studentské spolky Chod z Domažlic a Úslava z Klatov slavnost na hradě Rýzmberku u Kdyně. Předvedený program byl obdobný tomu, který studenti uvedli při svatojánských dnech v hlavním městě. Na konci srpna ( 1909 ) byl v příhraničním pensionu " Krásnohorská " v České Kubici předveden chodskou mládeží dožínkový obřad.

V roce 1910, na jaře, jako v té době již jev rozšířený, byl sehrán v chodském kroji divadelní kus " Paní představená ". Vladimír Baier však neuvádí konkrétní místo konání ( snad Postřekov ), omezil se pouze na chodskou divadelní scénu. Postřekovští ochotníci však v divadelních aktivitách nebyli jediní a folklorním divadlem se zabývaly i další ochotnické divadelní spolky. V květnu 1910 byl v Koutě nad Šumavou slavnostně lidovou hudbou a v krojích místními přivítán příchod nových majitelů koutského panství hrabat Rzyscevskych.

V červnu roku 1911 vystoupily děti přizdobené chodským krojem na matiční slavnosti uskutečněné v areálu Střelnice v Domažlicích. V druhé polovině měsíce srpna ( 1911 ) v České Kubici chodská mládež z Újezda předvedla s dudáckým hudebním doprovodem dožínkovou slavnost.

I rok 1912 byl národopisně významným. V Praze se na VI. Všesokolském sletu představila i chodská krojovaná družina s muzikanty. Po jeho skončení dorazilo na Chodsko tři sta ruských účastníků sletu, kteří v Domažlicích viděli a slyšeli krajové slovansky spřízněné lidové písně a uznalým potleskem odměnili i snaživé a dovádivé tanečníky i bravurní hudební doprovod. V červnu ( 1912 ) pořádal v Domažlicích okázalou dvoudenní Jubilejní oslavu c. a k. privilegovaný sbor ostrostřelecký. Pečliví pořadatelé této akce pro účastníky promyšleně zorganizovali také národopisně tematický poznávací výlet do Újezda, kde zábavu zajišťovala krojovaná mládež. Při jejich návratu zpět do dříve královského města je provázelo pištění dud a trylky z cvičených hrdel lidových interpretů.

V polovině července roku 1913 se do Prahy vypravila asi stočlenná skupinka krojovaných nejmenších občánků Chodska z Mrákova, Nového Klíčova, Mlýnečku a Pelech. Děti zpívaly v Riegerových sadech a v Národním domě a mohly si v metropoli se zájmem prohlédnout pamětihodná místa. V červenci roku 1913 dorazila rychlovlakem z Prahy do Domažlic turistická výprava. Kromě jiného byl pro výletníky putující na Hrádek připraven již obvyklý folklorní pořad se zpěvem a tancem.

Ve dnech 7. až 9. září ( 1913 ) v Domažlicích probíhala Všeobecná výstava drobného hospodářského zvířectva, včelařství, ryb, ovoce, zeleniny a květinářství. V neděli 7. září 1913, tradičně na Střelnici, mohli návštěvníci i starousedlíci pohlížet na chodskou svatbu v podání národopisného souboru ze Stráže a v pondělí 8. září na otevřeném prostranství za místním pivovarem proběhlo ucelené folkloristické pásmo.

V září ( 1913 ) byly v Úboči pro zájemce uchystány chodské dožínky za doprovodu malé dechové hudby.

25. ledna roku 1914 připravilo Sdružení dorostu českého venkova v Domažlicích národopisný ples v krojích. Na domažlické Střelnici se odbyla v červnu roku 1914 obvyklá matiční slavnost a kulturní a společenské dění potom naráz ochablo a bylo nadlouho ochromeno výstřely 1. světové války, které Evropu razantně a nekompromisně proměnily ve skutečnou a nevybíravou střelnici, kde namísto cvičných terčů s lidskými siluetami padali k zemi a v trýznivých bolestech zmírali skuteční lidé.

I Chodsko mělo své padlé, nezvěstné, internované, znetvořené a trvale zdravotně postižené. Vzrůstala nevraživost k monarchii, kterou vystupňoval také striktní úřední příkaz z května roku 1915. Příznačně nařizoval, že výtěžek z výhradně povolených koncertů bude povinně odveden ( dobově " věnován " ) na válečná vydání.

Rokem 1914 Vladimír Baier uzavírá a zhodnocuje pomyslnou první etapu vývoje a činnosti národopisných skupin a vůbec národopisného snažení na Domažlicku :

,, Centrem národopisných snah i vlastního dění od 80. let 19. stol. až do I. svět. války byly především Domažlice s ( jeho ) blízkým okolím. Zejména Újezd ( u Domažlic ) se stal po odhalení pamětní desky J. S. Kozinovi a pomníku na Hrádku o deset let později vyhledávaným střediskem výletníků a oslav. Dále to byl Draženov, Luženičky, Nevolice, Stráž, Tlumačov, Nový Klíčov a Chrastavice. Svůj význam měl i penzion " Krásnohorská " na České Kubici, kde po otevření v roce 1896 pobývala v letních měsících řada významných umělců té doby. Národopisné skupiny však nepracovaly soustavně, vznikly jen dočasně k různým slavnostním příležitostem. Organizátory národopisných akcí byly některé spolky, jako ženské sdružení " Božena Němcová " v Domažlicích, divadelní spolek " Havlíček " a akademický a studentský spolek " Chod " tamtéž, místní odbory Sokola, Klubu českých turistů, Národní jednoty pošumavské, Matice školské, dále řada učitelů a jiných osobností veřejného a kulturního života Domažlicka. I když lidové zvyky, tance a hudba již namnoze nebyly součástí společenského života vesnických lidí, přes to zůstávaly živé v povědomí starších obyvatel a prostřednictvím národopisných akcí a na nich vystupujících skupin byly oživovány a připomínány generacím mladším. Značný podíl na informacích o původním lidovém umění měli i sběratelé, z nichž k nejvýznamnějším patřili J. Š. Baar a J. F. Hruška.

Dále to byli Matouš Vaněk z Mrákova, který publikoval roku 1887 " Úplný popis selské svatby z okolí Domažlic ", po něm J. V. Královec z Milavče, který vydal vlastním nákladem v tiskárně F. Šimáčka v Praze '' Chodskou svatbu v písních '', dále Anežka Piskáčková, která působila na Kolovečsku, J. Konopík a O. Schweiner z Luženic, S. Jírovcová a J. Cisler z Mrákova, A. Kellnerová a J. Příbek z Domažlic, J. Hana z Draženova, J. Svačina ze Stráže a jiní. Někteří z nich zveřejňovali zjištěné poznatky v časopise Český lid ( začal vycházet v roce 1892 ), někteří sbírali a zapisovali písně a tance jen pro svoji potěchu. V té době vznikla řada ručně psaných zpěvníčků. Pokusíme-li se hodnotit úroveň programů tehdejších národopisných skupin, můžeme s ohledem na určité písemné zmínky a tradované vzpomínky předpokládat, že šlo jen o velmi jednoduché přenášení autentického folkloru, přiměřeně zkráceného a přizpůsobeného možnostem daným jevištěm, pódiem nebo vymezeným prostorem v přírodě a poznamenané znalostmi a zkušenostmi organizátorů. Repertoár nebyl příliš rozsáhlý. Nejčastěji a s největším úspěchem byla předváděna chodská svatba a dožínky, méně již voračky, či jiné zvyky. Při improvizovaných vystoupeních na různých slavnostech, nebo pro turistické zájezdy a účastníky různých sjezdů a srazů, byly zpravidla předváděny jen tance a písně za doprovodu dudáka, nebo tří až čtyřčlenné lidové muziky. Z uvedeného vyplývá, že organizovaný rozvoj národopisné činnosti na Chodsku od 80. let 19. století přímo navázal na živý, autentický folklor a zůstal v tomto období blízký původním projevům lidu tohoto regionu." 49)

II. ČÁST

(1918 - 1945)

Období následující po vzniku samostatného československého státu bylo charakteristické značně intenzivním zájmem o trvalé uchování veškerých projevů lidového umění na regionální úrovni. Nejinak tomu samozřejmě bylo i na Chodsku, kde byl nashromážděn celistvě obsáhlý a velmi ceněný národopisný fond tanečního, pěveckého, hudebního, slovesného i výtvarného charakteru. Již 21. prosince roku 1918 odejela do Prahy vybraná krojovaná skupina z Domažlicka uvítat příjezd prvního prezidenta T. G. Masaryka. Po vánocích ( 1918 ) byla v Milavči pořádána chodská veselice. Podle zprávy z tisku bylo zde členům doprovodného hudebního kvarteta celkem požehnaných 272 let.

l. ledna roku 1919 přijal od Sokolské jednoty pozvání k návštěvě do Domažlic významný národopisný pracovník Dr. Čeněk Zíbrt. Spolu s ním přicestovalo tehdy populární pražské duo Michalíček ( dudy ) a Paprštajn ( housle ).

Na závěr programu " Dudáckého večera " zatančil sokolský dorost několik lidových tanců a slečna Masopustová z Újezda zazpívala s úspěchem písničky z chodských zpěvníků. V únoru ( 1919 ) byl v domažlickém hostinci " U černého koně " večírek připravený pěveckým sborem Čerchovan. K tanci i poslechu hrála chodská muzika.

V téže době pobýval na Chodsku americký průmyslník Voska - rodák z Kutné Hory, kterému při jeho cestě chodským krajem zpříjemňovaly zpěvem a tancem vzácné okamžiky v české domovině skupinky mládeže v Domažlicích, Klenčí pod Čerchovem a Draženově. Čestný host se v červenci ještě opakovaně navrátil a vděčně přihlížel k jeho uctění uchystanému " Chodskému večeru ".

V březnu 1919 hudební trio, ve složení Jiří Schnabel - dudy, Ondřej Růžek - housle a Josef Podrázký - housle, vyprovázelo sokolský dorost při uvedení chodských přástek na sokolském večírku. Dne 11. května ( 1919 ) byla slavnostně do země na Hrádku u Újezda vsazena lípa Svobody. Okázalé národopisné slavnosti předcházel průvod s banderiem a osmnácti vozy zaplněnými krojovanou chasou. 25. května ( 1919 ) město Domažlice zaplnila bujarým veselím studentská rozverná slavnost Majáles v národopisném rázu.

V červenci ( 1919 ) o " Chodském dudáckém večeru " v Domažlicích členové Sokola zařadili do svého tanečního vystoupení Sousedskou a Kolečka. Podobný večer byl zopakován ještě v srpnu v penzionu " Krásnohorská " na České Kubici.

V září 1919 v sadech na Střelnici v Domažlicích vystupovala sokolská družina pro členy mezinárodní vojenské mise. 5. října ( 1919 ) účinkovali domažličtí Sokolové s dudáckou muzikou a taneční skupinou na " Národní slavnosti " v Horšovském Týně.

Vladimír Baier podotýká, že : ,, v čele národopisného snažení domažlického Sokola stál profesor ( domažlického ) gymnázia Václav Kramařík. " 50)

Po vánocích roku 1919 odejeli výše zmiňovaní hudebníci a absolventi konzervatoře Jiří Schnabel a Ondřej Růžek na riskantní angažma ( bez přípravy a dostatečných prostředků ) do Spojených států amerických. Oba dva zde již trvale setrvali. V tomto a následném období také národopisné aktivity Sokola ustaly.

V lednu roku 1920 nastudovalo plzeňské divadlo národopisné matiné s přiléhavým názvem " Chodské zvyky a obyčeje ". Odbornými garanty byli J. Š. Baar a J. F. Hruška. Herci v zapůjčených chodských krojích ze sbírek plzeňského muzea předváděli četným zájemcům přástky, dračky, průvod svatého Mikuláše, Lucku a štědrovečerní zvyky. Spolek rodáků z Domažlic a okolí v Praze uspořádal v únoru ( 1920 ) v hlavním městě " Chodský večer ".

Asistovala při něm hudební skupina složená ze sourozenců Svačinových z Kolovče a Jana Miloty z Domažlic. Rudolf Svačina ve své národopisné kronice uvedl, že tehdy toto mužské trio vystupovalo v Praze a blízkém okolí i několikrát denně, tak nenasytný byl tehdy zájem o chodský folklor. V březnu ( 1920 ) byla odehrána postřekovskými divadelníky hra s názvem Jan Sladký Kozina. V jejím průběhu herci vystupovali v chodském kroji. Dne 22. srpna roku 1920 byly nafilmovány krojované skupiny při zpěvu a tanci, ale největší část filmového materiálu obsahoval záznam průběhu pouti na Veselé hoře, ( též místo známé jako Vavřinec, na Vavřinci, nebo na Vavřinečku ) u Domažlic před kostelem sv. Vavřince, kde se odbývaly poutní obřady. Z excerpcí regionálního tisku Vladimír Baier doložil dobovou a velmi rozšířenou oblibu pořádání společných dožínek v řadě místních obcí. Tento zvyk byl předveden například v Hradišti koncem srpna roku 1920 zdejší čtenářskou a ochotnickou jednotou Tyl.

_____________________________________________________________________

50) Baier, Vl., Z historie národopisných skupin a souborů na Domažlicku, str. 15.

V roce 1920 se na Hrádku u Újezda shromáždily dva velké tábory lidu, které přihlížely vystoupením krojovaných skupin.

V polovině měsíce května roku 1921 byly na Domažlicku pořízeny I. československou filmovou firmou Veteb Film a spol. filmové záběry v exteriérech u Chodova, Trhanova, Petrovic a Babylonu, které byly použity ve filmu " Černí myslivci ". V Chodově byla na filmový pás natočena chodská svatba v provedení národopisné skupiny z Újezda.

Dne 24. července ( 1921 ) oslavil na Střelnici v Domažlicích 30. výročí svého trvání divadelní spolek Havlíček. Slavnost měla ráz národní a účinkovala při ní také chodská mládež a muzika. Na Hrádku u Újezda se sešli zástupci a krojované skupiny ze všech jedenácti chodských vsí historicky dotčených zemskou pomezní strážní službou a vázaných dříve bezprostředně k panovnickému majestátu, aby si společně s dalšími příchozími připomenuli elitu českého národa a duchovního patrona chodských Psohlavců v osobě Aloise Jiráska. V Domažlicích večer téhož dne obohatil areál na Střelnici národopisný program.

V roce 1922 přivítali domažličtí občané další čechoamerickou návštěvu v " Sokolském domě ", dříve zvaném " U černého koně ", kde jim připravili pohoštění a zábavu, při které se zpívalo a tančilo do chodského rytmu. V září na samém jeho počátku ( 1922 ) čtenářský a ochotnický spolek " Škaniva " nabídl pro místní veřejnost v Zahořanech dožínkovou slavnost s chodskou hudbou.

V květnu roku 1923 byl v Draženově slavnostně odhalen pomník k uctění obětí I. světové války. Po té následovala slavnost pohůnčího krále " Pišvonc " 51) za doprovodu zahořanských hudebníků a dožínky předvedené domácí mládeží. Oba dva tradované místní zvyky jevištně zpracoval a se souborem nastudoval J. Š. Baar. Tato událost je zaznamenána v pamětní knize postřekovského národopisného souboru. Lze nalézt jména protagonistů záznamu a pochválení chodského kroje a silného vizuální účinku z něho při kolektivním koordinovaném vystoupení, které inspirovalo k napodobování a zakládání nových souborů. V červnu roku 1923 byl pořádán v Chodské Lhotě na slavnosti k 25. výročí vzniku Národní jednoty pošumavské

_____________________________________________________________________

51) Svačina, R., : Rok na Chodské vsi, Ročenka Sdružení chodského národopisu, 1948, str. 13 a 14, Muzeum J. Jindřicha v Domažlicích, sign. C1/7a : ,, PIŠVONC '', též Piškvonc nebo Pykšvonc = obyčejně o svatodušním pondělí. Poslední pohůnek, který vyhání dobytek na pastvu ( tzv. piškvonc ), který je naložen a ukryt v jakési besídce z ratolestí a vyvážen po celé vsi až do jeho vyklopení do vodní louže k pobavení všech okolo přihlížejících.

národopisný program s chodskou tematikou a v červenci se v Domažlicích konal župní slet Sokola, na němž, po skončení cvičení, byla předvedena milavečským souborem chodská svatba.

Rok 1924 nebyl podle tisku národopisně významný a nebyla v něm zaznamenána žádná národopisná akce.

Až v roce 1925 opakovali Draženovští v srpnu obdobnou slavnost jako v roce 1923. V září ( 1925 ) byla v Milavči odhalena pamětní deska místnímu rodákovi a známému herci Národního divadla v Praze J. Bittnerovi. Při této příležitosti uchystala sokolská mládež na cvičišti chodskou svatbu. V říjnu roku 1925 se zvláště celé Chodsko, Šumava a jižní Čechy, ale vlastně i celá Republika Československá zahalila do černého smutečního hávu. Navždy se totiž zastavilo příkladně vlastenecky horlivé a nezištné srdce chodského barda. Národem milovaný pokorný kněz a čtivý chodský spisovatel Jindřich Šimon Baar zemřel. Jeho pohřeb konaný 27. října v Klenčí pod Čerchovem se proměnil ve velkou národní tryznu a rozloučit se s ním přišlo ohromné množství lidí, řada významných hostů a vlivných činitelů a pohřební průvod podbarvovali zasmušilí lidé v národních krojích, v nichž chodské drtivě převažovaly.

Svaz čsl. díla v Praze vystavoval na mezinárodní výstavě moderních dekorativních a průmyslových umění v roce 1925 v Paříži i ukázky lidové tvorby z Chodska. Z pálené hlíny v Klenčí vytvořený '' Chodský betlém '' a další chodská keramika získala bronzovou medaili a pamětní diplom. 52)

Rok 1926 byl národopisně velmi podstatným, neboť v lednu se na domažlické radnici sešla řada předních osobností kulturního a veřejného vlivu a tato jejich úctyhodná iniciativa nechala vzniknout ,, Svazu chodského svérázu ''. Ten byl potom oficiálně ustaven v dubnu ( 1926 ) pod přijatelnějším a obvyklejším názvem ,, Sdružení chodského národopisu " ( dále jen SCHN ).

V únoru ( 1926 ) byl v Klíčově proveden chodský večer, kde místní dospívající mládež předvedla přástky a chodskou svatbu. V květnu ( 1926 ) byly v Draženově slavnostně postaveny máje a také vypraven Pišvonc ( původně jinak typicky draženovský zvyk ). V červenci ( 1926 ) již pod patronací Sdružení chodského národopisu byl v Domažlicích pořádán ,, Den Chodska. '' 

___________________________________________________________________

52) Bozděch,J., Baarovo Klenčí - Historie Klenčí, Chodů a Baarovo museum, str. 6, Plzeň , nedatováno

Městem prošel průvod v čele s banderiem, za ním jely alegorické vozy s krojovanýni skupinkami, které máváním a pokřikem pozdravovaly lemující okolo stojící davy v tomto dodržovaném pořadí : Chrastavičtí, Luženičtí, Draženovští, Bořičtí, Újezdští, Mrákovští, Petrovičtí a kolonu uzavíraly vozy z Tlumačova, Stráže, Havlovic, Milaveč, Postřekova a poslední byli domažličtí vystupující. Na Střelnici v Domažlicích se rozproudila národopisná estráda naplno, jednotlivá vystoupení ze všech vyjmenovaných obcí a města posuzovala odborná komise a tehdejší atmosféra je obsažena v pamětní knize folklorního souboru z Postřekova.

V roce 1926 byly pořádány chodské dožínky v Pocinovicích a Zahořanech, ještě podle libreta zpracovaného v roce 1923 J. Š. Baarem. Dne 19. září ( 1926 ) vyslalo Sdružení chodského národopisu na přichystanou oslavu pětasedmdesátin A. Jiráska do města Hronova krojované reprezentanty Chodska. Na doplnění v tomto místě Vladimír Baier uvedl následující dodatečně zjištěnou skutečnost, uvedenou však až v samém závěru své studie, že v roce 1926 byl v Újezdě pořádán " Selský ples ", při němž hrála chodská muzika, a byly předváděny chodské tance.

V únoru roku 1927 se za účasti významných hostů v čele s hudebním skladatelem J. Jindřichem konala v Postřekově chodská veselice a diváci i zde viděli chodskou svatbu. V létě ( 1927 ) se o Chodské slavnosti v Zahořanech zase vyvážel Pišvonc a stavěly se pestrobarevné májky. V červnu ( 1927 ) se odbyla při národní slavnosti chodská svatba na Pasečnici. Nejvýznamnější událostí roku 1927 byla Krajinská výstava v Domažlicích, která trvala téměř celý měsíc červenec a den po jejím slavnostním zahájení se zde na Sokolišti připravila národopisná slavnost nazvaná " Chodský rok ". Postřekovský soubor tam vystoupil s produkcí chodské svatby, újezdský s přástkami a zahořanský se stavěním májů. Pokud se dochoval pořízený filmový záznam společnosti Merkur film Praha, bylo by z něho možno sledovat nadšení a živý zápal vystupujících a již nežijících folkloristů, ještě umocněný přítomností štábu a atraktivním objektivem filmové kamery. V září ( 1927 ) se konaly dožínky ve Kdyni a Chodské Lhotě a Sdružení chodského národopisu v Domažlicích vypravilo do Brna na oslavu trvání deseti let pluku J. S. Koziny krojované zástupce. JUDr. Štěpánek ze Kdyně vedl do Prahy vybranou národopisně angažovanou skupinu k účasti na " Staropražském svatováclavském posvícení ".

Dne 22. ledna 1928 se ve Kdyni pořádal " Selský večer " s národopisným obsahem, jenž ukončoval měsíční kurz vesnických žen. V Obecním domě v Praze byl dne 3. února ( 1928 ) pořádán Jihočeský ples. Postřekovský soubor zajišťoval předtančení v složeném pásmu lidových tanců. V květnu ( 1928 ) se opět v hlavním městě na hřišti Sparty Praha shromáždilo celkem 14 folklorních souborů z různých česko-moravských oblastí. Šestatřicetičlenná skupina z Chodska tady o Národopisném dnu, nebo též Svátku lidu československého, předvedla voračky a chodskou svatbu. Do Brna se v září ( 1928 ) dopravila čtyřiatřicetičlenná skupina hostující na Dni zemědělského lidu. V létě ( 1928 ) se studenti bavili na chodském večírku ( v dnešním vyhlášeném rekreačním letovisku ) na Babyloně. Podobné zábavné večery si pro sebe a přizvané hosty uchystalo Sdružení republikánského dorostu v dalších pěti obcích na Domažlicku. Na nich vystupovaly soubory z Draženova, Újezda, Postřekova a Pasečnice. Proběhly také dožínky na České Kubici, v Hradišti i v jiných obcích.

Počátkem srpna 1929 přijela na Českou Kubici skupina členů Anglické sociologické společnosti, kterou svým programem uvítal národopisný soubor z Domažlic, který vedl Rudolf Svačina.

Mezi léty 1929 a 1930 byla pořádána řada místních akcí v Domažlicích, Tlumačově, Zahořanech, Mileticích i jinde. Československá akademie věd vyzývala v týdeníku " Kdyňská stráž " ke spolupráci při pořizování zvukových záznamů lidového zpěvu a hudby na fonograf.

K samotné realizaci však došlo až později v roce 1931, kdy bylo nahráno 7 malých gramofonových desek s muzikou a se zpěvem z Chodska a největší podíl na jejich vzniku měli zpěváci z Luženic za doprovodu '' malé selcké muziky ", která hrála ve složení: Jakub Havel - dudy, Jakub Kupilík - Es klarinet a Josef Pelnář - housle. V roce 1930 byl na Chodsku natáčen film podle literární předlohy J. Vrby '' Boží  mlýny ". Při jeho realizaci asistovaly také místní národopisné skupiny. Nejinak tomu bylo i v obdobném případě, kdy zde vznikal zvukový film '' Psohlavci ".

Dne 15. srpna roku 1931 byl při příležitosti pětisetletého výročí 5. kruciáty u Domažlic slavnostně položen základní kámen národního památníku, který měl být určen k trvalému připomínání husitské neohroženosti a nevídaně snadno nabytého vítězství nad chybně zorganizovanou a nedisciplinovanou křižáckou výpravou. 53)

______________________________________________________________________________

53) Porážka, ve své době zcela bezprecedentně autonomních a konfesijně zcela nezávislých reformních českých kališníků, izolovaných a osamocených, vzdorujících celé křesťanské Evropě i svárlivému a v schizmatu soupeřícímu vzdoropapežství a pak papeži s konciliarismem a též proti císařské autoritě, by měla nedozírné ( až nedomyslitelně katastrofální ) následky s výstražným exemplárním všestavovským potrestáním, jaké rozčarované a na hlavu ( v bratrovražedné bitvě u Lipan roku 1434 ) poražené radikální a již oslabené husitské Čechy měly pocítit již na počátku září roku 1437, při málo připomínané perzekuci již odzbrojené opozice v Praze, kdy bylo po mučení popraveno přes 50 ,, zemských škůdců '', včetně jejich vůdce Jana Roháče z Dubé, či jen teprve poznat po ,, fiasku na Bílé hoře '', kdy nastolenou protireformací záhy pozbyly veškerých podstatných o sobě samorozhodovacích práv za ještě drastičtějšího krveprolévání, při vypořádávání se s odbojnou protestantskou opozicí a její ,, ohavnou rebelií '' v mnohem známější staroměstské exekuci dne 21. 6. 1621.

Krajina ( na Baldovském návrší nad Domažlicemi ) je na svém horizontu až dosud velmi barvitá a snadno přehledná. Kdo kdy odtud pátravě pohlížel do údolí, pokaždé se mu muselo dostat jiné obrazové scenérie plně závislé na momentální skladbě světla a klimatických podmínkách. Několika málo k tomu určeným lidem se tady naskytla při výkonu strážní služby nebo povolání mimořádná příležitost rozhlížet se na krajinu z - k základnímu kameni v těsné blízkosti přiléhající - stožárové plošiny hlásky " Protivzdušné obrany státu " ( PVOS ) a přitom museli zaznamenat přítomnost silné intenzity vzdušných proudů. V místě byl vždy ničím nenarušovaný a velmi příznivý příjem radiolokačních signálů a veřejně nepřístupná technologie zaniklé ČSLA toho zde výhodně využívala k nespecifikovanému monitoringu a utajované zpravodajské činnosti. V této souvislosti bylo inkriminované místo součinně svázáno také s Civilní obranou města a i tento fakt zásadně vylučoval podpořit jakékoli snahy místní odbočky Svazu českých turistů pozemek se základním kamenem pomníku vyjmout z majetku města. Podle zaznamenaných ústních výpovědí sester Paroubkových, učiněných již v devadesátých letech 20. století v jejich domažlické vile, ve kterých se obě pamětnice jednomyslně shodly, obsahuje tento, z částí žulové kameniny složený, základní kámen, pod jednou z deskových reliéfních plaket, volný prostor, úmyslně vytvořený pro měděnou schránku, kde měly být uloženy pamětní tiskoviny, mince, odznaky, fota a další materiál dotýkající se pomníku. Plakety z kovu i kamene byly příležitostně věnovány historickými českými městy, u kterých se odehrály nejslavnější husitské bitvy a tyto musely být v době okupace sejmuty před jejich možným zničením. Po osvobození byly opětovně na vnější plášť kamenného torza nezbudovaného pomníku zpětně nainstalovány a není již zřejmé zda společně i se schránkou ( a jejím úplným obsahem ).

Obě - i ve svém pokročilém věku vitální dámy - tehdy dojatě a také rozhořčeně doznaly, že v ,, éře socialismu '' bylo památné místo ( z výše uvedených příčin ) před veřejností přísně ochraňováno a tak se zde, alespoň v největší rychlosti , a v nepříhodných a zcela neslavnostních podmínkách, odbývalo pravidelné symbolické vztyčování malé státní standarty, kterou před očima ozbrojených vojáků a před případným vyzrazením chránil svými těli soustředěný hlouček turistů, který si toto místo již předtím zvolil za cíl své vzpomínkové výpravy.

Tento nijak radostný výklad by nebyl úplný, kdyby zároveň ještě neobsahoval také aktuální a velmi skličující informaci od místního ( na vlastní žádost nejmenovaného ) kulturního pracovníka z jara 2007, která však nebyla dále na místě nijak ověřena, že pomník byl napaden neznámým vandalem a některá z plaket měla být zcizena a další byly poškozeny ( televizní záběry, soukromé televizní stanice Prima v krátké propagační turistické reportáži ,, Cyklotoulky - Za krásami Čech a Moravy ze sedla '' s moderátorem Michalem Jančaříkem, odvysílané odtud na podzim roku 2008, však skutečně veřejně obnažily místo násilně odlomené plakety i zející a zcela prázdný schránkový otvor ). Mohl to být nepřipravený záměr nějakého zcela nevědomého a strádajícího nešťastníka přilepšit si z prodeje " kovového odpadu ", ale stejně tak se mohlo jednat o konkrétní a domyšleně zištný úmysl, pokud ještě byla schrána v kamenném lůžku památníku, neboť například jen mince z první Čsl. republiky dosáhly v současnosti mimořádně vysoké sběratelské hodnoty a ta bude dále, jak je v numizmatice obvyklé, jen logicky pouze narůstat. O celkové umělecké a historické ceně depotu a listin ani nemluvě.

Protože byl na tento stav dopisem promptně upozorněn starosta města Domažlic ing. Mach, lze se právem domnívat, že bylo nápravě učiněno zadost. Rekonstrukce průběhu celé kruciáty zůstala už provždy na protikladném a tendenčním výkladu středověkých kronikářů obou ze znepřátelených stran. Hodně bylo napsáno pravdivého a stejně tak smyšleného.

Nevyvratitelným faktem však už zůstal fascinující účinek sborově slitého českého zpěvu, neskutečné síly národní řeči a vzrušeně uneseného hlasu, dovolávajícího se v mateřštině boží náklonnosti. V ohrožení života a české státnosti husitskými válečníky pronášený chorálový hymnus, nikdy už jako celek od cizí armády neporažených profesionálních bojovníků, navíc násobený akustickým odrazem zvuku, se stal fenomenální psychologickou zbraní, proti níž neměl zaskočený protivník žádné obrany.

Co tehdy skutečně na vlastní oči spatřili u Domažlic nezvaní rytíři s křížovým znamením? Snad kromě jiného i vysoko zvednutý prach od kol vozové hradby, který bez dalšího přílišného přičinění husitů vedl k neslavně zbabělému chaotickému útěku. Spojená polní vojska Prokopa Holého se uhájila jedinečnou strategií a taktikou a zcela triumfovala a husité, ač kacíři v bludu a ve víře, si zachovali náležitý respekt jako doma v bitevním poli zvenčí nikdy neporazitelní soupeři a byli proto koncilem pozváni jako obávaní partneři k jednacímu stolu diplomaticky zdlouhavých debat, intrik a přetvářky k věroučnému výkladu a obhajobě. Jejich výchozí pozice však už byla zcela odlišná od Husovy, kterému se slyšení jako obtížnému a zneváženému příliš nedostalo a jehož samojediný reformátorský hlas byl vysmíván a trýznivým ohněm na hranici zdánlivě navěky a bez vzdoru umlčen. Své upírané satisfakce od představitelů katolické církve a samotného papeže však nakonec přece jen došel, třeba že se tak stalo až po několika předlouhých staletích.

Utrakvismus byl v Čechách tehdy neporazitelným a jako historicky opodstatněný zásadně předznamenal v budoucnu nastupující náboženskou reformaci a protestantismus v celé Evropě.

Ale tak jako vlastně ani nikdy nebyla žádná ,, regulérní bitva '' , tak do těchto dnů na Chodsku národní památník nebyl řádně dokončen. Až dosud přetrvaly námitky marnotratnosti, zmalomyslněná pochybování o smysluplnosti a bezobsažnosti projektu, politická a ekonomická nepřízeň a také okázalý a důrazný obecný nezájem, či jenom rezignace do věci zasvěcených osob a také k tomu donedávna vytrvale udržovaná nevědomost široké české veřejnosti, málo informované o nedokončení projektu, to vše zatím vydatně zabránilo konečné dostavbě. Ale " hin se hukáže ", neboť " stolice boží ", je, jak dobře známo, obvykle zcela nevypočitatelná.

______________________________________________________________________________

Na velkoryse zamýšlený projekt husitského pomníku byla vypsána veřejná soutěž, z níž byl po konečném verdiktu výběrové komise vybrán modernisticky a nadčasově pojatý vítězný návrh architekta Kamila Roškota. Na jeho zbudování se do Domažlic scházely i drobné sbírky dárců k Chodsku nakloněných příznivců.

Do Domažlic před pokládáním základního kamene dojížděli už v předvečer akce hosté a v Sokolském domu s nimi proběhl " přátelský večer ", kde vystoupila skupina z Újezda s přástkami. Následnou odpolední podpůrnou slavnost druhého dne, nazvanou '' Chodský rok " na Sokolišti, podpořili svou účastí další návštěvníci a přilákala i místní obyvatele. Pro ně všechny uvedli členové Sokola Postřekov chodskou svatbu a dožínky s voračkami předvedl národopisný soubor z Draženova.

Ilustrační foto prozatímního stavu základního kamene, 2001.

..........................................................................................................................................................

( Poznámka : Podrobnosti o realizaci projektu Národního husitského památníku na Baldově od str. 87 ).

...........................................................................................................................…...…...…............….........…..............

Počátkem měsíce září ( 1931 ) byla v Mlýnci u Postřekova otevřena nová česká škola a na přichystané slavnosti předvedl postřekovský folklorní soubor chodské písně a tance.

Na počátku roku 1932 uveřejnil " Posel od Čerchova " výroční zprávu Sdružení chodského národopisu v Domažlicích, ze které bylo patrné, že v roce 1931 se zúčastnilo padesát krojovaných delegátů národní slavnosti ve Strakonicích a dalších sedmdesát podobné národopisné slavnosti v Klatovech. Z archivu tohoto regionálního spolku vyplynulo, že na obou slavnostech předvedly soubory shodně chodské dožínky.

V březnu roku 1932 byla v Praze přítomna postřekovská skupina s dudáckou muzikou. Na jejich vystoupení si vzpomenul v předmluvě vydaných a jím upravených chodských lidových písní pro dudáckou muziku, folklorista, odborník ve hře na dudy Arnošt Kolář, který na Chodsku také působil počátkem 20. století jako farář v Trhanově. Jak uvedl, od roku 1932 byly s oblibou v Praze pořádány " Chodské besedy ". Jedna z nich se odbývala v refektáři seminářské zahrady v Praze III dne 6. března ( 1932 ) a zazněly na ní staré postřekovské dudácké písně. Muziku z Postřekova tehdy vedl Josef Řezníček. V roce 1932 byla na slavnosti v Kolovči předvedena chodská svatba a letních slavností v Klatovech a Třeboni se zúčastnili i chodští zástupci. Skupina krojovaných Chodů byla přítomna IX. Všesokolskému sletu.

V červenci ( 1932 ) byla, po průvodu pod chodským praporem, odhalena v Klenčí pamětní deska J. Š. Baara a potom byl připraven národopisný program.

V měsíci září ( 1932 ) byly pořádány dožínky v Milavči a v prosinci ( 1932 ) nahrával pražský rozhlas pod dozorem J. Jindřicha na radnici v Domažlicích vánoční koledy a novoroční zpěv s fanfrnochem. Nahrávku nazpívali folklorní interpreti z Luženic, Klenčí a Postřekova a byla posluchačům vysílána na Štědrý den z gramofonových desek.

V roce 1933 se rozhojňuje národopisné dění na Kdyňsku, kde JUDr. Jaroslav Štěpánek se svojí manželkou Hanou kolem sebe soustředili místní mládež a založili pěvecký soubor. Tato folklorní skupina později rozšířila svoje působení i na oblast lidového tance a slovesnosti a byla známa také jako " Štěpánkovi buláci ". V červnu roku 1933 s úspěchem toto dvacetičlenné těleso vystoupilo na Chodském dnu na hradě Rýzmberku u Kdyně. Ještě tentýž měsíc se na Dnu chodské písně představili v Bezděkově u Klatov. Dne 9. července ( 1933 ) byla v Draženově uchystána " Chodská národopisná slavnost ", na níž bylo od místní mládeže uvedeno stavění máje, královská jízda, Chodský pastýř a Pišvonc. Téhož roku ( 1933 ) nahrávali na gramofonové desky pracovníci Československé akademie věd průběh a atmosféru chodské svatby. Pečlivou přípravu a odborný dohled nad postřekovskými zpěváky a " malou selckou muzikou " zajišťoval opět Jindřich Jindřich.

Největší regionální národopisnou událostí roku 1933 se stalo odhalení monumentálního pomníku J. Š. Baara s jeho bronzovou sochou v nadživotní velikosti na Výhledech u obce Klenčí pod Čerchovem, kterou podpořilo svou účastí 35 tisíc lidí ze všech koutů Čsl. republiky. Dne 6. července ( 1933 ) byl v rámci této akce uspořádán v Postřekově Chodský den. Diváci zde mohli přihlížet chodské svatbě a dožínkám. Krojovanou místní skupinu doprovázela tehdy nově vzniklá Kajerova dudácká muzika. Chodského dne se zúčastnila celá řada významných hostů, nejváženějším byl mezi nimi tehdejší předseda vlády Malypetr, který nepoznán byl jednou z účinkujících žen osloven " stryjčkem " ( strýčkem ) a pak k jeho velikému překvapení byl ještě připraven o čestnou židli, na které kurážně a bez ostychu stejná dáma zazpívala známý popěvek chodské písničky " Eště si zatupám " ( Ještě si zadupám ). Součástí slavnosti bylo i dočasné zřízení národopisného muzea ve statku u Soukupů, kde byla také ukončena chodská svatba, která byla na svém úplném počátku vypravena ze statku od Zemanů.

Ve stejném dnu ( 6. 7. 1933 ) byly v Újezdě hojnému počtu přihlížejících předvedeny chodské přástky a předvánoční zvyk chození Lucky a na České Kubici Milavečští ukázali chodské dožínky. V srpnu ( 1933 ) byl na České Kubici při předvádění stavění máje a dožínkové slavnosti souborem z Milavče odhalen pamětní Rašínův kámen.

V říjnu ( 1933 ) se do Prahy na schůzi rodáků z Chodska vypravila skupina z Postřekova, která tam za doprovodu pražské dudácké muziky A. Koláře předvedla zvyky, písně a tance z Chodska.

Spolek rodáků v Praze uspořádal v únoru 1934 v Sokolovně na Žižkově chodské voračky. Na nich se představili " Štěpánkovi buláci " ze Kdyně. V květnu ( 1934 ) byla na hradě Rýzmberku připravena národní slavnost. Kdyňští se uvedli stavěním máje a Zahořanští předvedli slavnost pohůnků " Pišvonc " a žižkovský Sokol z Prahy vypravil zájezdníky do Kdyně, kde pro ně byly v Sokolovně místní mládeží Republikánského sdružení připraveny přástky. Počátkem června ( 1934 ) byl v prostředí okolo rozhledny " Na Bolfánku " u Chudenic natočen film podle předlohy Šmilovského románu " Za raních červánků ". K filmové spolupráci byly pozvány také krojované skupiny z Postřekova, Zahořan, Luženic, Kdyně a Draženova.

Na České Kubici rovněž v červnu roku 1934 byly pořádány oslavy půlstoletí trvání Národní jednoty pošumavské. Na jejím programu byla i chodská svatba v podání mládežez Milavče a Radonic, která se předvedla se svým vystoupením v srpnu ( 1934 ) na dožínkách v Radonicích.

Vladimír Baier považoval únor roku 1935 jako pravděpodobný počátek vzniku novodobé tradice veřejných masopustních průvodů v Postřekově. Průvod reje maškar a masek tehdy vyšel od hospody " U chodské stráže " k Matijdlům, kde byl masopust zakopán. Pak následovaly v hostinci voračky, na nichž podle zmínky v tisku, vyhrávaly dvě dudácké muziky. 

Dne 1. května roku 1935 byla v Petrovicích do země slavnostně vsazena tak zvaná " Švehlova lípa ". U toho předvedli místní s Draženovskými " staročeské stavění máje " a dne 12. května téhož roku pořádala mládež republikánského dorostu v Radonicích slavnost, kde bylo předvedeno stavění máje a Pišvonc. 

V červnu ( 1935 ) odhalili v Draženově pamětní desku někdejšímu slavnému rychtáři Kryštofu Hrubýmu ( Hrubému ) a přitom se odbyla slavnost s chodskou hyjtou, dostaveníčkem a přástkami. Dne 11. srpna ( 1935 ) připravila Legionářská jednota z Domažlic na Babyloně " Chodský večer " a dne 18. srpna ( 1935 ) pořádal apolitický spolek " Svaz národního zdraví " z Meclova v Draženově národní slavnost dětí, kde proběhl národopisný program. 

Dne 8. září ( 1935 ) byla na Chodsku slavnostně vzpomenuta dvě výročí spojená s osobou J. S. Koziny. První, se vztahovalo k jeho smrti, od které uběhlo již 240 let a druhé, na Hrádku u Újezda, připomenulo prostřednictvím krojovaných souborů 40 let od postavení jeho pomníku. V Postřekově měli tehdy ( 1935 ) velké chodské dožínky.

V únoru 1936 byly rozhlasem přenášeny chodské přástky, které podle scénáře Hany Štěpánkové prezentovala početným posluchačům mládež ze Kdyně u Domažlic. V březnu ( 1936 ) vzdalo Chodsko hold J. Jindřichovi a k jeho šedesátinám byla ve Kdyni Mistrovi uchystána slavnost, na které vystoupili " Štěpánkovi buláci " s doprovodem dua B. Krause na dudy a J. Heidlera na housle.

V Mrákově navázali Chodskou hyjtou připravenou rovněž v březnu ( 1936 ) pro význačného oslavence. Tam zábavu zajišťovala Konopova selská muzika a podobně tomu bylo ještě v městě Plzni, kde hrála Kajerova dudácká muzika do kroku a do skoku postřekovskému souboru.

A bohaté národopisné dění roku 1936 pokračovalo v dubnu automobilovým zájezdem na Chodsko. Vyjíždělo se vozy z Klatov a cíl byl na Hrádku, kde byli výletníci svědky zábavného programu s chodským rázem zprostředkovaného mládeží z blízkého Újezda. Na jaře ( 1936 ) byl na " Baarovu chodskou hyjtu " do Prahy vyslán postřekovský soubor s chodskou muzikou.

Dne 14. června roku 1936 se konala v Domažlicích ustavující valná hromada národopisného spolku pro poznávání a zvelebování Chodska, nesoucí název Baarova společnost, na které se svou programovou řečí vystoupil její jednatel Dr. Jaroslav Štěpánek. V Domažlicích byly ve dnech 5. a 6. července 1936 pořádány Národní jednotou pošumavskou " Chodské dny ". Přihlížející mohli vidět chodskou svatbu v podání krojované postřekovské družiny a " Pišvonc " byl obstarán z Draženova. Folklorní skupiny z přilehlých obcí předváděly společně chodské písně a tance. Následující den ( 6. 7. 1936 ) navazovaly na domažlické slavnosti voračky v Postřekově, v Draženově to byl zvyk stavění máje a ve Všerubech k nim odhalili pamětní desku paní komisarce Boženě Němcové. Považované a milované " první dámě Chodska " in memoriam a před všemi přítomnými zde, a podobně v červnu ( 1936 ) na národní pouti na Rýzmberku, nebo v červenci ( 1936 ) na národní slavnosti v Rokycanech, kde jich bylo na přástkách čtyřiatřicet ( tento početní údaj nutno ověřit, je v tomto případě nejednoznačný ), všude tam vystupovali " Štěpánkovo buláci ". Také soubor z Postřekova patřil mezi nejaktivnější. V Praze na zimním stadionu uvedl pro zájemce chodskou svatbu a v polovině října ( 1936 ) byl přítomen oslavám padesáti let trvání Akademického a studentského spolku Chod, kde předvedl voračky. Podobný byl jeho výstup na Zemském sjezdu studentských spolků v Domažlicích.

Ale ani aktivita kdyňského souboru manželů Štěpánkových nepolevovala. V květnu roku 1937 byl ve Kdyni uspořádán I. regionalistický sjezd. Byl pořádán v sále " U Šmejkalů " a jeho delegáti si mimo jiné prohlédli také chodskou hyjtu.

Na " Pražských slavnostech lidového umění " nechyběla v květnu ( 1937 ) mezi úctyhodnými pěti tisícovkami účinkujících ani početná skupina z Domažlicka, která ukázala široké veřejnosti voračky. Na celém území republiky proběhly v roce 1937 tzv. ,, Zborovské oslavy ''. V Domažlicích a také v Postřekově se stala jejich součástí i národopisná vystoupení folklorních souborů. Při večerní veselici v Postřekově ( 6. červen 1937 ) předváděl místní soubor voračky. V měsíci červnu ( 1937 ) vystoupil postřekovský soubor na hraničářských slavnostech v Poběžovicích. V srpnu ( 1937 ) organizovala Jednota československých drah z Domažlic zájezd do města Liberce. Mezi dalšími s nimi odejel také národopisný soubor, který tam na cvičišti předvedl ukázky lidových písní a tanců z Chodska. V srpnu roku 1937 přihlíželi delegáti Sjezdu hasičů v Domažlicích chodskému programovému pásmu, jehož autorem byl M. Kohout.

Roku 1938 se na Chodsku opětovně natáčelo. Tentokrát byl zfilmován Baarův román " Křížovou cestou " a do děje byla angažována také krojovaná družina z Mrákova, Klíčova a Tlumačova. Dne 3. července 1938 proběhla na Hrádku slavnost k Holdu Chodska a ohroženého československého státu a plné podpoře jeho lidové armádě. Na vydaření se celé akce se silným politicko - vojenským akcentem měly nemalý podíl i četná vystoupení chodských národopisných skupin.

V polovině let třicátých se začala výrazněji prosazovat v národopisném hnutí také talentovaná učitelka Milada Pučelíková. Zejména v řadách sokolské mládeže utvářela národopisně orientované skupiny, pro něž sestavovala programová pásma využívaná hlavně při sokolských akademiích.

Na studentské akademii konané dne 17. června roku 1939 v Domažlicích účinkovala studentská národopisná skupina vedená profesorkou Zaplatílkovou, kterou doprovázela Svačinova dudácká muzika. Dne 27. srpna ( 1939 ) byly v Pocinovicích pořádány dožínky. Za hudebního doprovodu Svačinovců tam krojovaný soubor z Domažlic vedený učitelem V. Reifem předvedl národopisné pásmo nazvané " Chodská kolečka ". Dne 3. září ( 1939 ) se odbyly okresní dožínky ve Kdyni a na sokolském cvičišti byly předvedeny chodské tance a zvyklosti z Chodska.

Letní pouť na Vavřinečku dne 13. srpna 1939 se proměnila v manifestaci odporu proti okupaci Československa: ,, ... věřit musíme, nezoufat, ale věřit v sebe, věřit v národ, věřit v život, věřit v budoucnost a především - věřit v Boha … '' 54) Její protagonisté neunikli pronásledování gestapem, následným zatčením a exemplárním trestům. Veškerý nezávislý kulturní život byl pozvolna nacisty zcela utlumován.

Spolek Psohlavci v Praze vypravil na Vavřineckou pouť do Domažlic zájezd čítající přes 360 osob, které převáželo osm autokarů a na své cestě v sobotu dne 12. srpna 1939 Psohlavci položili vavřínové věnce s věnováním u pomníku padlým v první světové válce ve Staňkově a účastnili se večer v Sokolovně Chodského večera, který na jejich počest pořádala místní Národní jednota pošumavská. Váženým hostům se ve Staňkově dostalo také ubytování a noclehu.

V prosinci ( 1939 ) se na Chodsku natáčely scény do filmu " Směry života ". Na filmování se podílela také skupina dvaceti chlapců a stejně bylo také děvčat. Jejich výstup na filmovém pásu hudebně ozvučila smolovská muzika.

54) Část z manifestační kněžské promluvy ke shromáždění lidu dne 13. 8. 1939 při Chodských slavnostech na hoře sv. Vavřince u Domažlic, dochovaný (čb) filmový záznam Národního filmového archivu, Praha.

Na jaře roku 1940 ve spolupráci se Sdružením chodského národopisu natočila na Chodsku filmová společnost Aktualita dokumentární pořad obsahující několik místních zvyklostí a obyčejů i jedinečné umění lidové tvořivosti. Tak se na celuloid věrně otiskla zdejší mentalita lidí i přírodní scenérie a k tomu se ještě uchovaly postupy výroby krojů a s nimi zvyky vynášení zimy a vítání jara, otloukání píšťalek, drkání, malování kraslic nebo pálení Jidáše.

Vladimír Baier bilancuje období mezi dvěma světovými válkami následovně : ,, … je nutno připomenout ještě vznik a existenci jedné národopisné skupiny, jejíž působení přerostlo místní rámec. V druhé polovině dvacátých let začala působit na Chodsku Svačinova dudácká muzika. Hrála nejen tady, ale pro svoje kvality byla zvána i do dalších oblastí republiky. Občas s ní jezdili i hudební skladatel J. Jindřich a spisovatel J. Vrba, kteří vystoupení muziky doplňovali zasvěceným vyprávěním o Chodsku. Požadavky na vystupování této muziky však neustále narůstaly, takže bylo nutno přizvávat k účinkování další dobré lidové zpěváky a posléze i tanečníky. Tak vznikla v druhé polovině třicátých let pod vedením R. Svačiny tzv. " Chodská družina ". Jejími členy byli dodnes ( 1988 ) známé osobnosti chodského národopisu jako J. Horák, M. Kunešová, Vl. Vuršr, L. Kuneš, O. Zavadil, manželé Anderlovi, dcery R. Svačiny a mnozí další. Desítky vystoupení a působení v rozhlase, zejména v období před vypuknutím II. světové války, měly silný vlastenecký charakter a přinášely v krušných chvílích českého národa povzbuzení, sílu a útěchu. Na sklonku roku 1940 vystoupila Chodská družina během dvou měsíců na několika desítkách míst, z větších to byly: Přeštice, Kožlany, Kralovice, Jičín, Hořovice, Plzeň a jiná. Uvedený přehled národopisného dění na Domažlicku ve dvacátých a třicátých létech není úplný. Řadu menších akcí tisk ani nezaznamenal a dosud žijícím pamětníkům " vypadly " z hlavy. Ale i to, co bylo uvedeno, spolu s dalšími informacemi ze sledovaných pramenů, dává možnost provést určité zhodnocení.

Národopisné dění se v tomto období rozšířilo na celé Domažlicko. Vedle okresního města to byl zejména Újezd, Draženov, Milavče, Zahořany, Postřekov, Česká Kubice a Kdyně, v menší míře Mrákov, Klíčov, Stráž, Tlumačov, Hradiště, Radonice, Pocinovice, Luženice, Luženičky, Petrovice, Nevolice, Chrastavice, ojediněle i Chodská Lhota, Klenčí, Pasečnice a další ( obce na Domažlicku ). Někteří dobří zpěváci a tanečníci z těchto obcí působili též v různých příležitostných seskupeních vytvářených Sdružením chodského národopisu ( SCHN ) pro rozmanité slavnosti pořádané na různých místech ČSR.

Nejaktivnějšími organizátory vedle SCHN byly místní organizace Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu a jejich Sdružení republikánského dorostu. K dalším patřily sokolské jednoty, čtenářsko - ochotnické a jiné spolky a korporace.

V třicátých létech vznikly pravidelněji působící soubory v Domažlicích, Postřekově, Újezdě, Draženově, Milavči a Kdyni.

V období mezi dvěma světovými válkami došlo k další stylizaci a úpravám původního folklorního materiálu, k organizovanému nácviku písní a tanců a k instrumentování hudby. Objevují se vedoucí skupin - často učitelé a další středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní jedinci - u nichž se nadšení pojí s určitými znalostmi historie, zákonitostí dramaturgie a režie, většinou získaných při práci v tehdy značně rozšířených ochotnických divadelních souborech. Někteří z vedoucích se zúčastňovali zejména v druhé polovině dvacátých let " národopisných kurzů pro učitelstvo " pořádaných v Praze zpravidla o velikonočních svátcích, nebo různých vzdělávacích akcí pořádaných Sokolem. Z archivu SCHN vysvítá, že k jednotlivým národopisným skupinám bývali vysíláni, zejména při přípravě významných akcí, instruktoři. Ku př.( příkladu ) J. Jindřich měl na starosti Stráž, Nevolice, Tlumačov a Mrákov, řiď. uč.( řidící učitel ) Kraus Chrastavice, Vuk Štefek ( výrobce dud ) Újezd a Petrovice, učitel Štengl Postřekov, v Draženově, Zahořanech a Pocinovicích nacvičoval JUC. J. Sladký z Draženova, Chmelík v Milavči, Karlík v Luženicích, Vavruněk v Klíčově a podobně. Celkovým dozorem byl pověřován J. Jindřich, který měl k dispozici okresní  ( služební ) auto a vozil s sebou tři hudebníky. Mezi nejaktivnější národopisné pracovníky patřili: J. Š. Baar, J. F. Hruška, J. Jindřich, E. Přibylová, postupně se přidávali další - především J. Štěpánek s manželkou Hanou, R. Svačina, B. Hezká, J. Kajer, J. Lang, Fr. Polák, H. Kozinová, M. Pučelíková, J. Horák, M. Kohout a jiní již dříve jmenovaní. Rozšířil se i repertoár skupin a souborů. Vedle nejčastěji předváděné chodské svatby, dožínek, voraček a přástek se objevují na podiích další zvyky jako " Pišvonc ", stavění májů, dračky, vynášení zimy a vítání léta, pásma tanců, různé " hyjty ", dostaveníčka a další. Jestliže před první světovou válkou šlo především o připomínání národní svébytnosti spojované s úsilím o samostatnost českého národa, převládá po vzniku ČSR snažení o zachování folkloru se vším všudy, motivované zpravidla idealizací jednoduchého a krásného života na starodávném Chodsku. Vznikaly představy a snahy po obnově a návratu lidových zvyků, písní, tanců, řeči, krojů, hudby i výtvarných projevů v původní podobě, bez ohledu na společenský a hospodářský vývoj. Přes tyto některé negativní jevy, nelze národopisné hnutí, rozvíjející se v období první republiky, odsoudit. Vyústilo na sklonku třicátých let v mohutný protest proti fašismu, ohrožujícímu mír a národní samostatnost. Posílilo u širokých vrstev prostých lidí vlastenecké vědomí a spolupůsobilo na vytváření duchovních předpokladů pro přežití válečných útrap, pro víru v lepší budoucnost. Pomohlo uchovat lidové umění ( i když poznamenané vývojem ), které se stalo po skončení války součástí nově se obrozující české kultury. " 55)

Tak uzavřel kritickým hodnocením národopisného počínání druhou tematickou část své studie Vladimír Baier.

55). Baier, Vl., Z historie národopisných skupin a souborů na Domažlicku, str. 24 - 27.

III. ČÁST

období 1945 až 1989

Po skončení vzrušených a nepříznivých let válečných v květnu 1945 také definitivně ustaly intenzivní germanizační snahy německých okupantů všemožně na protektorátním území potlačit všechny projevy českosti. Ve spojenci osvobozeném a obnoveném Československu se mezi jeho obyvateli rozšířilo nezměrné úsilí pro rychlou obnovu veškerého občanského života. Násilně a protiprávně mnichovskou dohodou rozdělené a německé III. říši ustoupené Chodsko bylo opětovně zceleno v jednotné území a stalo se obvyklou součástí československého státu.

1945 - 1948

Dne 13. května 1945 bylo celé domažlické náměstí zaplněno pohnutým mnohatisícovým zástupem svátečně oděných lidí, z nichž mnozí se oblékli do pestrobarevných chodských a lidových krojů. Odbyla se tam mírová oslava přichystaná k ukončení II. světové války, uctění západních i východních spojeneckých i čsl. zahraničních armád a generality účastných bojů při osvobozování ČSR, ale zvláště pak na chodském území a v demarkačním pásmu až na dohodnutou linii k Plzni operujících amerických jednotek, k připomenutí bezpočtu padlých v přímém boji, v zahraničním a domácím odboji, nebo obětí zmařených při pracovním nasazení, či umučených ve vyhlazovacích táborech. Těm všem, přítomným i na počest zemřelých, na starobylém rynku vyhrávali dudáci z hudebního souboru R. Svačiny. Nikdo už nikdy nespočítá, kolik z nich z přílišného dojetí, z netajené radosti i z hlubokého žalu neudrželo své slzy, nebo se samovolně rozpohybovalo do tance po šesti letech ustavičně přetrvávajícího strachu a obav o sebe a nejbližší. Niterné napětí v nich konečně povolilo a celé náměstí se spontánně proměnilo v jeden plně zaplněný taneční parket s dosud nejpočetnější národopisnou družinou všech dob v dlouhé a pestré historii kdysi královského a hrdého rychtářského pevnostního a příhraničního města.

Svou činnost brzy potom obnovila " Chodská družina ", která během dalších pěti let své existence předvedla přes tři sta vystoupení po celé republice. Tento soubor Chodsko zastupoval na prvních ročnících folkloristických slavností ve Strážnici, jeho členové se podíleli na vzniku filmů s chodskou tematikou " Chodská rapsodie " ( 1946 ) a " Hu nás na Chodsku " ( 1947 ), " Z mého života " ( 1949 ), gramodesek a rozhlasových pořadů a také se představili na řadě kulturních akcí místního významu.

Horlivou činnost rozvinulo také Sdružení chodského národopisu. Za jeho organizační podpory a finančního přispívání byla oživena národopisná činnost především v Draženově, Milavči, Mrákově, Pocinovicích, Postřekově, Stráži, Tlumačově a Újezdě. Na významné akce byly soubory z těchto obcí vzájemně slučovány. Společné nácviky a generálky řídil nejčastěji J. Jindřich, R. Svačina, M. Pučelíková, Václav a Jan Sladkých, manželé Vuršovi, J. Horák, M. Kunešová a mnozí jiní.

Také mládež silně reflektovala svou sounáležitost k historicky význačnému regionu a svůj poválečný neutuchající mladický elán a nadšení ze znovu nabyté svobody projevovala hromadným vstupováním do nově se tvořících národopisných souborů při Baarově reálném gymnáziu a Sokole v Domažlicích. V krátké době je po sobě následovaly další v Postřekově, Blížejově a ve Stráži při místních základních školách a při " Škole pro ženská povolání " v Domažlicích.

Mezi organizátory a vedoucí národopisné činnosti v tomto období v regionu patřili především A. Duchková, M. Kohout, RNDr. L. Kresl, V. Reif, Fr. Polák v Domažlicích, v Pocinovicích působil JUDr. J. Franěk, v Postřekově J. Lang, ve Stráži Fr. Knížek a v Újezdě to byl J. Cvačka.

Mezi nejvýznamnější události roku 1945 se dále zařadila národní pouť na Vavřinci v Domažlicích, v září oslavy svatováclavských dnů v Brůdku, v říjnu vypravená pouť k hrobu J. Š. Baara v Klenčí a nakonec v listopadu na Hrádku tábor lidu k slavnostnímu připomenutí popravy vůdce chodské rebelie J. S. Koziny, od které již uběhlo 250 let ( 1695 ).

Na jaře roku 1946 oslavil Mistr Jindřich Jindřich své sedmdesátiny a tohoto jeho životního jubilea vzpomenula města Praha, kde se Mistrovi dostalo od spolku Psohlavci diplomu prvního čestného členství na slavnostním koncertu od krajanů zde uspořádaného, dále Plzeň, Domažlice a přiléhající obce Pocinovice a Kout na Šumavě. Na Chodsku byly odhaleny ( 1946 ) pamětní desky k poctě amerických jednotek, které region vymanily z nacistického područí a dělo se tak slavnostně v Domažlicích, Pocinovicích, Kolovči, Klenčí a Dílech. Na pouti u Dobré vody v Draženově v roce 1946 byl osobně přítomen také mons. Stašek, který se zúčastnil jako vemlouvavý manifestační řečník národní Vavřinecké pouti v neklidném roce 1939. V červnu ( 1946 ) proběhly chodské slavnosti ve Kdyni a Milavči a v témže měsíci odejela účinkovat na " Národopisných dnech " do Uherského Hradiště početná výprava vyslaná tam Sdružením chodského národopisu.

V měsíci dubnu roku 1947 uspořádala tato instituce ( SCHN ) pro zájemce informační a národopisně vzdělávací kurz, v červnu ( 1947 ) byla v Mrákově odhalena pamětní deska vážící se k zdejšímu pobytu Boženy Němcové před sto lety a krojovaný soubor z Chodska vystoupil v létě na Všeslovanském zemědělském kongresu v Mariánských Lázních. Svou úplnou poválečnou duchovní regeneraci a současně demonstraci obranyschopnosti deklarovali obyvatelé Chodska obnovením nacisty dynamitem zničeného nosného pylonu Baarova pomníku na Výhledech, jehož vybrané fragmenty byly potom použity do základů při stavbě mlékárny v Říši a na jeho po válce věrně provedenou kopii byla znovu usazena bronzová socha, kterou před nimi uchránili příslušníci Čsl. armády oddílů SOS ( Stráž obrany státu ) a někteří stateční obětavci z Chodska, neboť její přepravování a přechovávání v Praze bylo pochopitelně rodáky odmítnuto jako vysoce náročné a krajně riskantní.

Na obnovu pomníku J. Š. Baara se scházely dobročinné sbírky a místním přijížděli z daleka vypomáhat i dobrovolníci, kteří k dílu horlivě a nezištně přiložili vlastní ruce a mladické nadšení. Pylon byl znovu zkompletován z " věnovacích " kamenů. Ve středu 25. června 1947 v 18. hodin byla socha usazena na podstavec pomníku a 5. července o Cyrilo - metodějských oslavách byla veřejně odhalena. Mezi čestnými hosty byl tehdy i vojenský atašé SSSR plukovník Sizov a zástupce armády USA plukovník Foote. Čsl. armádu zastupoval armádní generál a náčelník generálního štábu Bohumil Boček s generály Sklenovským, Imrem a Vašátkem. Mezi vládními činiteli byli přítomni ministři Stránský, Majer a ing. Kopecký. 56)

_____________________________________________________________________

56) Žáček, Jaroslav, Jindřich Šimon Baar - strážný duch Chodska, s.57, Praha 1948 ( vyšlo vlastním nákladem spolku Psohlavci ).

Slavnostní odhalení doprovázely krojované soubory a národopisné skupiny. Nyní však musel být vnímán všemi přítomnými chodský mužský kroj, v nejtěsnější blízkosti průběhu státní hranice ČSR se západním Německem, po sotva odeznívající traumatizující zkušenosti s bez boje vydaným pohraničním územím mnohem intenzivněji, také jako stále platný a otřesenou národní sebedůvěru navracející služební stejnokroj tradiční ozbrojené chodské zemské stráže, kterou nyní ve změněných podmínkách studené války zajišťovaly přetvořené hlídky Finanční stráže a SOS a Pohotovostní pluky Sboru národní bezpečnosti ( PP SNB ), včetně jejich užitých zvláštních bojových uskupení, zasahujících společně s tamějšími vojenskými a civilními správními složkami mimořádně na území Slovenska.

1948 - 1990

V tomto oddíle byl ponechán autorovi studie Vladimíru Baierovi největší prostor, neboť byl dobovým současníkem, aktivním muzejním a národopisným pracovníkem Chodska. Dotčené osoby v regionu působící poloprofesionálně nebo jen sporadicky ve folklorní a spolkové regionalistice zpravidla osobně dobře znal, nebo mu jejich aktivity nebyly neznámé. Proto byly jím uváděné národopisné skupiny, jména vedoucích souborů a další skutečnosti uvedeny v plném rozsahu.

I tímto postupem snad byl maximálně eliminován vznik nežádoucích nepřesností a nežádoucích faktických chyb při zpracování málo známé látky a plně tak zachován jeho autorský záměr nepředpojatého vyhodnocení, o které se objektivně snažil, jak dokládají i ne vždy příznivé, ale i pozitivně nakloněné posudky této postupně zpolitizované a zprofanované " pseudofolkloristiky '' ( Vladimír Baier ) v lidově demokratickém a později socialistickém a prosovětsko - totalitním Československu.

Ale hlavně tak bylo, přenesením jeho studie na akademickou půdu, alespoň formálně, vyjádřeno největší možné poděkování za jeho dlouholetou tvůrčí národopisnou a muzejní práci a odborný přínos, jimiž na Chodsku folkloristiku rozvíjel a dokázal ji již trvale zafixovat.

,, Únorové události roku 1948 " , jak poznamenal Vladimír Baier na 30. straně své studijní práce, ,, přinesly do všech oblastí života řadu změn, které vyvolaly u tradičních národopisných skupin, zejména po reorganizaci politických stran a zrušení spolků v roce 1950, určitou stagnaci. V tomto roce byla vedle SCHN direktivně rozpuštěna i " Chodská družina " a přestaly pracovat skupiny v Draženově, Milavči, Pocinovicích, Stráži a Újezdě. Přestala existovat i veřejná spolupráce s rodáky v Praze. Pokračovala potom jaksi pololegálně za značného úsilí rodáka Jaroslava Žáčka a bratří Svačinů až do konce 80. let ( 20. století ). Můžeme tedy shrnout, že období 1945 - 1950 bylo poznamenáno aktivní činností skupin, které již pracovaly před válkou. Způsob jejich práce ( výběr a ztvárňování folklorního materiálu, forma programů a podobně ) i politické smýšlení většiny členů byly svázány s předválečnou minulostí.

Proto u nich vzniká určitý nesouhlas s celospolečenskými změnami, který byl dále umocňován oficiální kritikou religiosních a starou dobu připomínajících textů lidových písní, úpravou vztahů mezi státem a církvemi, postupným omezováním vlivu náboženství na život společnosti a v neposlední řadě i tlakem, aby folklorní materiál byl tzv. aktualizován. K dalším příčinám, které vedly k zániku tradičních vesnických skupin a souborů patřily i rozpory mezi jejich členy, vyvěrající z různého politického přesvědčení a vzniklé především při zakládání JZD ( Jednotných zemědělských družstev ). Z někdejších kamarádů se stali takřka přes noc odpůrci, když jeden obhajoval proces tzv. socialistických přeměn a druhý hájil soukromé vlastnictví. Dále to byl i přirozený odchod stárnoucí generace organizátorů a nedostatek zkušených a znalých mladých vedoucích.

Na Domažlicku, ale především na Horšovskotýnsku, které bylo po roce 1945 zčásti dosídleno ( po odsunu českých - sudetských Němců ) obyvateli chodských vesnic, vznikly počátkem padesátých let ( 20. století ) jakési folkloristicko - estrádní soubory. Byly složeny převážně z mládeže a zpravidla pod vedením učitelů čerpaly z nápěvů lidových a pseudolidových písní, ke kterým byly skládány nové texty. K doprovodu často sloužila harmonika, případně kytara, housle i jiné hudební nástroje. Některé písně tak dostaly charakter tehdy značně prosazovaných " častušek ".

Na 31. straně lze nalézt v textu několik podobných případů, za všechny pro názornost pouze jediný : ,, Trumanovi zazpíváme, jak se u nás v Čechách máme, jak se v našich JZD ( čti jé - zet - dé ), všem nám dobře povede." 57) Lehce naivní, ale jinak žertovně chytlavá protiamerická a prokolektivizační agitka by si u dnešní dospívající mládeže povětšinou vysloužila pouze pobaveně shovívavý úsměv a snad i pohrdavé a nechápající odsouzení, ale nelze než sobě samým i jim pokorně doznat, že doba byla prostě taková a ne jiná a podobný výtvor angažované lidové tvořivosti vznikl jako standardní soudobý produkt v roce 1951 v Třebnicích.

,, V dožínkovém obřadu " , pokračuje na 31. straně Vladimír Baier, ,,  byl pantáta nahrazen předsedou, chasník brigádníkem a celý zvyk byl situován jako družstevní dožínky. Takové byly předváděny v Domažlicích, Postřekově, Pařezově, Mezholezích i jinde.

_____________________________________________________________________

57) Baier,Vl,, Z historie národopisných skupin a souborů na Domažlicku, str. 31.

V roce 1948 a 1950 uváděla pařezovská mládež letnicový zvyk " Pišvonc ", který byl upraven a orientován na kritiku jednotlivých občanů a usedlostí z politických hledisek.

V roce 1952 předváděli svazáci ( ČSM - Československý svaz mládeže, pak SSM - Socialistický svaz mládeže v ČSSR, řízený komunisty ) z Mrákova pořad " Vokolo Mrákova družstevní pole ", svazácký soubor z Domažlic se v témže roce pokoušel inscenovat pásmo řešící spolupráci Chodů a Pohraniční stráže při ochraně státní hranice .'' 58)

_____________________________________________________________________________

58) Postupně došlo až k mlčky tolerované a usilovně prosazované snaze vedoucích představitelů komunistické moci v čsl. státě vydávat pohraničníky, s ostře nabitými zbraněmi a rozšířenou policejní pravomocí ve veřejně zapovězeném hraničním pásmu se cvičenými psy, za přímé nástupce a pokračovatele Chodů. Lesní záseky měly být paralelou pro složitě propracovaný systém ženijně - technického zabezpečení OSH ( ochrany státní hranice ), více nechvalně známého jako " železná opona ", kterou běžný a mocibojný občan v průběhu svého celého režimem dozíraného života nikdy spatřit nemohl a ani nesměl. A pokud se tak již stalo, vždy mohl v případě prokázaného pokusu o její ilegální přechod počítat s perzekucí, ztrátou majetku a dlouhodobým uvězněním v lepším případě. V tom horším případě se setkal při jejím překonávání s nášlapnými nástrahami, kulometným hnízdem, oslňujícími reflektory, elektrickým výbojem, do těla zaťatými křečovitě staženými čelistmi SÚPa ( samostatně útočícího ) či na volno vypuštěného služebního psa, namířenou dávkou ze samopalů hlídky vojáků základní služby, či ,, škorpionů '' profesionálních důstojníků, nebo ,, jen " s jednotlivými ranami z pistole civilně oblečeného pátrače, které však nikdy nesměly, ve své dlouhé dráze letu, protnout nebo dopadnout na území sousedního státu, na kterém působily dislokované armádní a zpravodajské síly jednotek NATO. Tato Sověty obávaná aliance byla s nimi ve vleklém soupeření a vzájemně super - velmocenskými smlouvami zmírňovaném nepřátelství, někdy vyústěným až na samotný pokraj válečného stavu s Varšavskou smlouvou, jejíž bylo Československo řádným členem a čsl. státní hranice byla složitým nárazníkovým pásmem obou nukleárně a konfrontačně vyzbrojených paktů.

Čsl. Pohraniční stráž také začala v nezměněné grafické podobě používat, po velmi nevybíravém a úředně nařízeném zániku rodáckého národopisného spolku v Praze, jejich emblém s psohlavcem. Zdánlivé ztotožnění s Jiráskovými Psohlavci se tak mohlo zdát úplné a zcela přirozené, ale historická návaznost byla jen zdařilou mírotvornou kamufláží vojensky rozháraného a politicky neslučitelně rozděleného světa.

Totalitní garnitura se dovedně zmocnila majestátného atributu chodské strážní služby zemské hranice českého státu a výsledků národopisného snažení, které jej pak rozvinulo do dnes známé podoby, aby tak tím snadněji, po převzetí politické moci pučem, otřesenému a rozpolcenému českému národu deklarovala svou zdánlivě zcela samozřejmou oprávněnost k nepřirozeným a razantním zásahům, které dosud neměly obdoby, když nadlouho byl životní prostor obehnán mnohovrstevnatým ostnatým drátem a jím byly podvázány veškeré kosmopolitní možnosti seberealizace téměř všech občanů Československa, na nichž si potom jen tím snadněji nomenklaturně hierarchizovaná byrokracie a státní správa řízená marxisticko - leninskou ideologií s protěžujícími zákony jednostranickosti, vynucovala oddanou loajalitu se zaslepenou poslušností. Příkrá a přísně utajovaná opatření na průběhu celé linie západní čsl. státní hranice s NSR ( Německá spolková republika, dnes SRN ) a Rakouskem, byla koncipována podle osvědčeného vzoru importovaného ze Svazu sovětských socialistických republik ( SSSR ) a málokdo ve vnitrozemí a hlavně v samotném Chodsku o nich vůbec něco málo více věděl. Proto mohli místní obyvatelé tak snadno nekriticky dojít až k tomu, že se této neprůhledné a velmi rafinovaně přesvědčivé mystifikaci ve valné většině ani příliš dlouze nebránili.

Na konci 80. let se potřeba existence neprůchodných a volnému obchodu bránících státních hranic přežila jako zcela nepotřebná a nedůstojná, železná opona byla stržena, Pohraniční stráž zanikla, ale v této souvislosti se stali Chodové v novodobém kontinuálním výkladu problematičtí a hraničářská tradice omezovaná pouze na totalitní období musela nutně zapříčinit odtažitou nedůvěru a despekt, který vylučoval v devadesátých letech 20. století na ni přirozeně jakkoliv folkloristicky navazovat, což dokládá fakt brzkého zániku veškerých snah vytvořit zde obdobu podle dříve rozpuštěných národopisných spolků.

Tato nepříhodná atmosféra dosud ještě zcela úplně nepominula a bude trvat až do té doby, dokud nebude čsl. Pohraniční stráž podrobena řádnému a nezaujatému zkoumání k jejímu očištění a potrestány, či jinak napraveny, protizákonné excesy, ke kterým v minulosti u těchto útvarů prvého sledu rezortu ministerstva národní bezpečnosti, ministerstva národní obrany a ještě později ministerstva vnitra došlo. Že se tak postupně začalo dít, dokázaly mimo jiné současně vedené soudní procesy s provinilými příslušníky PS i ohlašovaný vznik seriozní neodvislé vědecké studie vzniklé z působnosti Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. Dokud tedy budou nespravedlivě královští zemští hraničáři ztotožňováni s " morbidními zabijáky najatými totalitním státem ", či " extrémistickým nástrojem komunistické moci a zvůle " po boku SNB, Lidových milicí ( LM ), Státní / tajné služby / bezpečnosti ( StB ) a dalších represivních a již zaniklých složek komunistického režimu, tak potud bude k Psohlavcům přetrvávat chladná odtažitost, opovrhování a apatie. Chodsko jako region Chodů chápaných výhradně jako - novodobých pohraničníků - byl tedy nesprávně až demagogicky zastřen, vždyť ještě někteří zaujatí návštěvníci Chodských slavností v roce 2000 důrazně naléhali na nutnost retuše v označení původu místa vzniku suvenýrů a drobných upomínkových předmětů z provenience regionálních řemeslných dílen. Na místo uváděného označení ,, z Chodska " důrazně trvali na dodatečné ruční přemalbě ,, z Domažlic " nebo ,, z Domažlicka " a příčina již byla snad dostatečně věrohodně osvětlena a dalším argumentem by mohla být také například dosud stále vedená reklamní kampaň a inzerce k již tradičně pořádaným Chodským slavnostem v Domažlicích, kdy byly tyto jinak věhlasné národopisné slavnosti široké české a mezinárodní veřejnosti prezentovány s dvojakým a tedy již neutrálním označením jako  ,, Vavřinecká národní pouť - Chodské slavnosti '', naprosto jednoznačně se tak distancující od již zašlé éry socialismu a přirozeně navazující na původně církevní kořeny vzniku této tradice rozvinutých národopisných slavností.

Zpolitizovaný a téměř démonicky zatracující náhled na dřívější zemské hraničáře nebyl dosud z Chodů zcela sejmut a absence jejich samostatného muzea na Chodsku, dotýkající se výkonu jejich strážní služby ( dnes však mnohem více diplomaticky zdůrazňovanějším vymáháním cla ) a požívaných výsad, typologie zemských hraničních kamenů, nošených uniforem a zbraní, povinností i známé neposlušnosti k vrchnosti by měly být řádně a fundovaně vykládány i předváděny a strážní a celní služba by měla být dále do detailu rozvedena. To proto, že téměř jistě by nikdo z obyvatel Čech sotva bez názorné ukázky dokázal popsat vzezření rakousko-uherského nebo prvorepublikového hraničáře - celníka, nebo jejich bavorské a německé protějšky, ani způsoby jejich odlišného označení a střežení Ale každý školák by možná věděl, že chodští hraničáři původně nikdy neužívali jako svůj znak psí hlavu, ale prozaicky na zemských steskách při službě prošlapané škrpály. Ale z romantické beletrie vzniklého ,, Psohlavce " se Chodsko již nehodlá vzdát, urputně se psí hlavy pochopitelně přidržuje, neboť marná sláva, symbolika je vizuálně zdařilejší i jednoznačně obsahově příhodnější a zvyk byl, je a už asi provždy zůstane těsně přiléhavou železnou košilí.

Spojená Evropa se integrovala a hraničářská služba doznala zcela zásadních proměn, celni služba postoupila více do vnitrozemí státu. Ale připomínat by se měla i nastupujícím generacím. Bez jednostranného pokřivování a naprosto otevřeně, neboť průběh státní hranice vždy vymezoval každého Čecha v prostoru i čase a první, čeho se kdy dějiny v Čechách dotkly jako prvního, byly vždy právě hraniční kameny, sloupy a značení. Vždy se povinně ochraňovaly, ale nyní nějak na ně bylo v euforii tržního hospodářství pozapomenuto, mohou být nyní na sporadicky střežené státní hranici přespříliš snadno napadány, ničeny a přenášeny nenechavými vandaly a podnikavci. Protože však prokazatelně vymezovaly už od pradávna český stát v jeho hranicích a nikdy zákonům trhu nepodléhaly, mělo by tomu tak být v Čechách i po další generační výměně, kterou hraniční kameny prozatím vždy ( a třeba i po násilném ataku na ně ) nakonec přetrvaly.

_____________________________________________________________________________

Z bývalých vesnických národopisných skupin vyvíjely v první polovině padesátých let ( 20. století ) určitou neoficiální činnost jen tlumačovská a postřekovská, které se v létech 1950, 1951 a 1952 zúčastnily mimo jiné i strážnických slavností.

Nejrozsáhlejší činnost prováděl v létech 1950 - 1953 národopisný soubor ČSM Domažlice vedený M. Kohoutem. Měl i svoji dudáckou a dechovou muziku a sjezdil za čtyřleté působení takřka celou republiku. Na Horšovskotýnsku si v této době dobře vedl soubor ČSM z Meclova. V čele souboru stáli Jaroslava Svatošová, František Polák a Jaroslav Hvězda. V polovině padesátých let se soubor začlenil pod vedením Jaroslava Štechy pod Osvětovou besedu a působil s názvem " Šumavan " až do začátku šedesátých let. Krátkodobě, bez výraznějších úspěchů a ohlasů, pracovaly též soubory ČSM ze Ždanova ( 1952 - 54 ) vedený dudákem Jakubem Jahnem, Okresního domu osvěty ( 1953 - 55 ) vedený Miladou Pučelíkovou a Střední zemědělské školy z Domažlic ( 1952 - 53 ) vedený Jaroslavem Haasem.

Na počátku padesátých let ( 20. století ) vznikla, jak již bylo naznačeno, řada dětských souborů národopisného zaměření. V Bělé n.( ad ) R.( adbuzou ) pod vedením Arnoštky Fritzenové, v Hostouni s vedoucí Věrou Vaštovou, v Meclově s Jaroslavem Hvězdou, v Klenčí vedený Bohumilem Hachem a Josefem Märzem, v Poběžovicích Rudolfem Svačinou, v Třebnicích s Josefem Hejdukem, v Blížejově pod vedením Marie Janoušové, v Mnichově s Jindřichem Svobodou - tedy vesměs v místech bývalého okresu Horšovský Týn. V Domažlicích pokračovaly dětské soubory na místních školách vedené Janou a Jarmilou Černou a Václavem Sladkým. Nadále pracoval i dětský postřekovský soubor řízený Helenou Kapicovou.

Období vymezené přibližně roky 1950 - 1955 lze charakterizovat jako dobu tápání a hledání jakýchsi ,, nových cest ", usilování o odpovídající uplatnění národopisných souborů a skupin v nových politických, ekonomických a kulturně společenských podmínkách. Je spojeno se zánikem většiny tradičních vesnických souborů a odchodem - mnohdy i nedobrovolným - řady dřívějších národopisných pracovníků do ústraní. Dále je spojeno s poměrně velkým zapojením učitelů do kulturně - výchovného dění převážně však s tzv. uvědomělým přístupem a s nástupem mladé, neznalé a nezkušené generace. Bylo poznamenáno tzv. aktualizací folkloru, rekonstrukcemi a inovacemi původního lidového umění, jeho přispůsobování době a vznikáním jakýchsi folkloristicko - estrádních pořadů. Soubory nacházely uplatnění na různých " budovatelských " slavnostech, družstevních trzích pořádaných zpravidla pod heslem " Město svorně s venkovem ", přehlídkách Soutěže tvořivosti mládeže pod patronací ČSM, kulturních brigádách na vesnicích při zakládání JZD a dalších akcích, nazývaných novými formami kulturně výchovné práce. Do té doby rozvíjený folklorismus, se začíná přeměňovat v jakýsi pseudofolklorismus, poplatný oficiální ideologii, využívající líbivé, zábavné a především tzv. pokrokové jevy z historie, které jsou potom přispůsobovány nízkému vkusu posluchačů a diváků, což vlastně trvá až do současné doby ( 1988 ) jako součást masové kultury. Je však nutno též konstatovat, že bylo v tomto období založeno mnoho dětských a mládežnických národopisných - i jiných - souborů, čímž byly vytvořeny určité předpoklady především pro kvantitativní rozvoj této činnosti v dalších létech.

Přibližně od poloviny padesátých let vznikla na území okresů Domažlice a Horšovský Týn celá řada národopisných souborů a skupin :

- ČSM Nový Kramolín ( později OB, tedy Osvětová beseda ) - 1954 - 1958. Vedoucím byl učitel Josef Houška, jako doprovod sloužila převážně harmonika.

- OB Tlumačov - 1955 -1958. Vedoucím byl Matěj Dufek. Soubor neměl muziku a spolupracoval s tehdy existujícími dudáckými muzikami a malou dechovkou " Smolováci ".

- ČSM Střední zemědělské školy v Horšovském Týně - 1955 - 1957. Soubor vedli manželé Mejcharovi, dále spolupracoval Jan Kovářík z Klenčí a učitelka LŠU ( Lidové školy umění, taktéž tehdy známé jako Lidušky ) v Horšovském Týně Libuše Strádalová. Hudební doprovod zajišťovala dudácká muzika Okresního domu osvěty tamtéž vedená Heřmanem Mensou.

- ČSM Střední zdravotnické školy v Domažlicích - 1954 - 1959. Vedoucí byla Vlasta Hachová, účinně jí pomáhali učitelé PhDr. Josef Kotal a Bohumil Loukota. Doprovázela je dudácká muzika SVVŠ ( Střední všeobecně vzdělávací škola ) Domažlice. Mužskou část tvořili vojáci místní posádky.

- ČSM SVVŠ Domažlice - 1955 - 1960. Vedoucím byl Václav Sladký. Soubor měl vlastní muziku, kterou připravoval učitel LŠU Domažlice Jiří Konrády.

- ČSM Klenčí pod Čerchovem - 1955 - 1960. Vedla ho Marie Váchalová, aktivně spolupracovala národopisná pracovnice a učitelka Milada Pučelíková. Soubor neměl vlastní muziku a spolupracoval s muzikou OOD ( asi Okresní osvětový dům ) Horšovský Týn, Tomajerovou dudáckou muzikou ze Kdyně nebo Frišholcovou z Trhanova.

- OB Milavče - 1955 - 1961. Soubor založil a vedl Miroslav Kohout. Soubor neměl vlastní muziku a spolupracoval s výše uváděnými.

- OB Postřekov -1956 - dosud ( 1988 ). Vedoucími byli postupně Jiří Karban, Jiří Kapic, Václav Karban a Antonín Kuželka. Se souborem spolupracovala až do roku 1959 Frišholcova dudácká muzika, v roce 1960 založili vlastní muziku vedenou Jaroslavem Kuželkou.

- ZV ROH ( Základní výbor Revolučního odborového hnutí ) Okresní správa spojů v Domažlicích 1957 - 1965. Vedoucím byl Vladimír Baier a soubor doprovázela Konrádyho dudácká muzika.

- MO SČSP ( Místní odbočka Svazu československo - sovětského přátelství ) Babylon - 1958 - 1963. Vedoucím byl JUDr. Jiří Cenefels a spolupracovali se všemi stávajícími muzikami.

- ZV ROH ONV ( Okresní národní výbor, dnes ve správní úrovni krajského magistrátu ) Domažlice - 1959 - 1962. Vedoucím byl Jiří Ticháček. Soubor neměl vlastní hudební doprovod a spolupracoval nejčastěji s Konrádyho dudáckou muzikou.

Dále působily v tomto období bez většího ohlasu soubory při učňovském středisku Kdyňských strojíren v Domažlicích s vedoucími Jaroslavem Černým a Jiřím Konrádym, který vedl učňovskou dudáckou muziku, dále soubor při Zemědělské škole v Černovicích. V té době vznikly i další dětské soubory při školách ve Kdyni, Horšovském Týně, Stankově, Poběžovicích, Osvračíně, Babyloně a České Kubici. Období mezi roky 1955 - 1960 se stalo dosti významnou etapou poválečného vývoje národopisné činnosti na Domažlicku. Aktivita mladých z první poloviny padesátých let - i když z části vynucená a často chápaná jako ochrana před kosmopolitními proudy západní kultury - přinesla vznik nebývalého počtu národopisných skupin a souborů, které nacházely uplatnění jak na místních kulturních akcích, tak i na mnoha tehdy vznikajících festivalech a slavnostech, z nichž je nutno připomenout alespoň Východnou ( 1954 ), Chodské slavnosti ( 1955 ), slavnosti v krajských, okresních i menších městech jako Náchodě, Tachově, Stříbře, Chodové Plané, Kralovicích, Vsetíně, Kyjově, Tvrdonicích a v dalších, na nichž spolu se Strážnicí nacházely uplatnění i soubory z Chodska.

Určitý význam pro udržení aktivity a vzájemné ovlivňování měly i pravidelně pořádané soutěže tvořivosti mládeže a různé vzdělávací akce pro vedoucí i členy souborů. I když v té době soubory do určité míry navazovaly na činnost předcházejících skupin, došlo k dalšímu potlačení původních forem a obsahu lidového umění choreografickým zpracováním tanců, ochotnicko - divadelním předváděním zvyků a instrumentováním hudby a rozšiřováním obsazení lidových muzik o další hudební nástroje, při čemž zavedením kontrabasu a doprovodných houslí téměř vymizel původní styl hraní založený na tvořivém vedení hlasu dud, houslí a klarinetu. Tím se přiblížil zvuk lidových kapel stylu dechových či " štrajtových " muzik.

Počátkem šedesátých let začala aktivita národopisných souborů ztrácet dech. Vedle vznikajících diskusí o " tíži folkloru ", pronikání moderní taneční hudby ze západu a pokroku v tzv. kulturním průmyslu ( magnetofon, stereo, elektrofonické hudební nástroje ) se na tom podílel i tehdy pořádaný Sjezd socialistické kultury včetně následujících oborových konferencí, kde se upozorňovalo na určitou apolitičnost a antiideologičnost v práci souborů zájmové umělecké činnosti. Namnoze byly tyto " nedostatky " hledány právě u souborů národopisných.

Chodské slavnosti, které svými programovými záměry z části ovlivňovaly činnost chodských souborů, přešly v roce 1960 pod řízení KNV ( Krajského národního výboru ) v Plzni a z jejich programů se začaly vytrácet vystoupení tradičněji zaměřených skupin a souborů. Objevily se na nich přehlídky dechových a tanečních orchestrů ( s tzv. angažovanou tvorbou ), kroužků společenských tanců, souborů malých jevištních forem, recitační pásma " pokrokové " poezie a podobně. Útlum do národopisného dění přineslo i sloučení domažlického a horšovskotýnského okresu v roce 1960. Tato územně správní reorganizace vyvolala zánik všech národopisných skupin v bývalém okrese Horšovský Týn. Poklesl i zájem mladých lidí o tuto činnost v důsledku šířící se rockové hudby. Národopisná činnost se dostala na jakousi vedlejší kolej, což vyvolalo zánik souborů v Tlumačově, Klenčí, Milavči, Babyloně a při ONV v Domažlicích. Zanikly i některé soubory dětské. Byla proto zřízena péčí ideologického oddělení OV KSČ ( Okresního výboru Komunistické strany Československa ) zvláštní komise, které se s určitým posměchem říkalo " Komise pro záchranu chodských souborů ". Ta spolu se státní správou, profesionálními kulturními zařízeními, NF ( Národní fronta ), ČSM a školami usilovala o obnovení činnosti zaniklých, nebo o vznik nových národopisných souborů, ovšem angažovaných ve prospěch rozvoje socialismu. Bylo šířeno heslo: " v každé vesnici soubor ", byla vyhlášena soutěž v nošení krojů do školy, vznikly pokusy o systematické vzdělávání vedoucích a členů souborů, ale výsledek byl chatrný. Objevil se jen jeden nový soubor v Mrákově ( 1961 ) založený ze zcela praktických důvodů. Postavila se tam nová škola, a tak několik nadšenců svolalo dohromady skupinku mladých lidí, nacvičili jednoduchý program pro slavnostní otevření školy a ta se naštěstí zachovala až do dnešní doby ( 1988 ) - i když pochopitelně v jiném složení. Tento soubor působil dvacet let při JZD, od roku 1980 jej spravuje OB. Vedoucími byli postupně František Polák, Rudolf Svačina, Miroslav Veber a Jan Hofman. Posledně jmenovaný zajišťoval po celou dobu až do roku 1985 organizační záležitosti. Potom ho vystřídal Josef Nejdl. Se souborem zpočátku hrála malá dechovka ,, Šumavanka ", od konce šedesátých let dechovka " Čerchovanka ", v létech 1975 - 77 Konrádyho muzika a od roku 1978 má soubor vlastní dudáckou muziku.

Oživení do národopisného dění na Chodsku přinesl od roku 1962 rozvíjející se turistický ruch s kapitalistickými zeměmi. Čedok Praha tehdy vedl na Chodsku několik jednání ( prostřednictvím okresních stranických a státních orgánů ), z nichž mimo jiné vyplynulo, že se stávajícími národopisnými skupinami byly uzavřeny smlouvy, že musí do 48 hodin po telefonickém objednání uskutečnit vystoupení pro skupinu devizových turistů. To se potom dělo až do počátku sedmdesátých let ( 20. století ) za slušnou odměnu účinkujícím, takže soubory ochotně plnily smluvní závazky. Ochota vyplývala i z toho, že se od nich požadovalo co nejméně stylizace při předvádění folkloru. Tato vystoupení zajišťovaly především soubory Okresní správy spojů z Domažlic, KK ( Kulturní klub nebo kroužek ) JZD z Mrákova, OB z Postřekova a později i malá skupinka z Klenčí zformovaná k tomuto účelu.

Nezávisle na tomto dění vznikl v první polovině šedesátých let národopisný soubor při Střední průmyslové škole stavební v Domažlicích, který však brzo, spolu se zrušením školy, zanikl. Nepravidelně, nebo jen krátkodobě působily v tomto období soubory při školách v Srbicích, Stráži, Tlumačově, Holýšově, dětském domově ve Staňkově, LŠU v Domažlicích. Vedle již připomínaných jmen učitelů, kteří vedli dětské soubory, je nutno jmenovat další - především Jaromíra Jindřicha a Vlastu Bělenskou v Domažlicích, Karla Langa a Ivo Švíglera v Horšovském Týně, Marii Žákovou a Josefa Kazdu ve Staňkově, Jiřího Pelikána v Poběžovicích, Josefa Vebera a Václava Vilímce v Mrákově a Josefa Žáčka v Srbicích.

V roce 1969 byl založen v Klenčí nový soubor s názvem " Haltravan ". Vedla ho Jana Černá ( později Albert Švec ) a je v činnosti dodnes ( 1988 ), Hudebním doprovodem tohoto souboru v jeho začátcích proslulo instrumentální duo Bohumil Kraus - dudy, Miloš Černý - housle nebo dudy.

Sedmdesátá léta přináší též pravidelnou činnost souborů v Postřekově a Mrákově. Dále vznikl roku 1976 v Klenčí dětský soubor " Haltravánek ", vedený známými zpěvačkami - sestrami Janou Hojdovou a Marií Freiovou. Při postřekovské základní škole pokračoval v činnosti dětský soubor vedený Marií Čížkovou. V Mrákově působil nepravidelně dětský soubor vedený tamními učiteli. V létech 1970 - 1973 vyvíjel činnost soubor při Městském kulturním středisku v Domažlicích, vedený Věrou Hrabíkovou - Jirsákovou a složený ze studentů domažlického gymnázia. Doprovázela ho Konrádyho dudácká muzika. V létech 1973 - 1976 působil při provozovně družstva Chodovia v Klenčí soubor složený převážně z děvčat ( malířek keramiky ) vedený Albertem Švecem. Spolupracovala s ním dudácká muzika PS ( Pohraniční stráže ) útvaru z Poběžovic, v jejímž čele stál dudák a známý lidový vypravěč František Danihelka.

Na počátku osmdesátých let byl založen při Učňovském středisku Potravin v Domažlicích další národopisný soubor. Jeho činnost však byla nepravidelná. Dále byl ustaven dětský sbor v Loučimě vedený Marií Mrázovou a soubor dětí z mateřské školy v Domažlicích vedený Miluší Konrádyovou. Soubor US ( učňovského střediska ) Potravin využíval k doprovodu převážně jen dudáka, loučimský soubor byl provázen harmonikou a domažlický, který si dal později název " Chodováček ", doprovázela dětská dudácká muzika LŠU z Domažlic.

Závěrem je nutno připomenout ještě několik poznatků a poznámek k vývoji a činnosti národopisných souborů a skupin na Domažlicku po roce 1970. V tomto období došlo k další stylizaci hudebního a tanečního folkloru Chodska, i když soubory pořád tíhnou spíše k jednodušším formám s náznaky původních lidových projevů. Vystupují poměrně často na veřejnosti s 60 - 100 minutovými programy estrádního charakteru, složenými z pěveckých, hudebních a tanečních čísel, spojovaných průvodním slovem a " poudačkami " ( vyprávěním ) lidových vypravěčů. Hudební a vokální projevy jsou kvalitnější než taneční. Často se uplatňují vystoupení malých národopisných skupin ( dudácká muzika, několik zpěváků a vypravěč ), které chodí účinkovat za úplatu buď tzv. " na blok " ( jako soubory lidových hudebníků ) nebo přes zprostředkovatelskou organizaci ( Krajské kulturní středisko, případně Pragokoncert ).

Vedle četných vystoupení po celé republice ( Mrákovští kolem šedesáti za rok, ostatní asi polovinu ), byly soubory a skupiny pozvány nebo vyslány v posledním desetiletí ( 1980 - 1988 ) i na různé festivaly, družební zájezdy a podobně do zahraničí. Dudácké muziky z Domažlic, Mrákova a Postřekova občas nahrávají v rozhlasových studiích, na gramofonové desky a vystupují v televizních pořadech. Vedle předvádění úryvků z chodské svatby, přástek, dožínek, dále různých tanců a tanečních pásem se objevují jakési národopisné scény, zachycující více méně zidealizovanou atmosféru při různých mimopracovních příležitostech ( " Na chodské návsi ", " Hu nás v Postřekově ", pásma pijáckých písní s tanci, společenské hry v hospodě a další ). Čas od času připravují soubory tématicky zaměřené pořady k různým regionálním výročím významných osobností ( B. Němcová, E. Krásnohorská, J. Š. Baar, J. Jindřich), nebo k událostem společenským ( milenium Domažlic, výročí vzniku a osvobození republiky, výročí organizací, institucí, souborů a podobně ).

Po roce 1970 se objevily v repertoáru souborů i některé ( pro jevištní podmínky před tím nezpracované ) zvyky, vztahující se k svátkům vánočním a velikonočním, oslavě měsíce máje, senoseči a pastvě. Nově byla zpracována pásma dětských her a zvyky, vážící se k posvícení, domlatkům a muzikantskému svátku svaté Cecilie. V instrumentáři lidových muzik se objevují - ne vždy ku prospěchu věci - fanfrnoch, vozembouch, cep, hrábě, lžíce a další samozvučné nebo blanozvučné lidové hudební nástroje. Ojediněle se používají dudy laděné do G dur, nafukovací nebo měchové dudy laděné v C dur, různé diatonické hudební nástroje jako xylofon, harmonika " heligonka ", pastýřská trouba a zvonkohra. V poslední době též kolovratec ( niněra ) a malý cimbál.

Mezi nejaktivněji působící umělecké a organizační pracovníky tohoto období patřili a patří především Zdeněk Bláha ( redaktor Čs. rozhlasu z Plzně ), dále Marie Kunešová, Jana a Jarmila Černá, Miluše Konrádyová, Bohumil Veber, Vlastimil Dřímal, František Danihelka, Stanislav Tomala a Vladimír Baier z Domažlic, Jana Hojdová, Marie Freiová, Jan Kuželka a Albert Švec z Klenčí pod Čechovem, Jan Hofman, Bartoloměj Dufek, Josef Nejdl a Karel Mařík z Mrákova, Václav a Josef Kupilíkovi ze Spáňova, Marie Čížková, Antonín Kuželka, manželé Kapicovi a Holoubkovi z Postřekova.

Rozvoj národopisné činnosti, která je dnes ( 1988 ) především zájmovou uměleckou činností, čerpající více či méně zdařile z lidového umění Chodska, se jistě nezastaví ani v budoucích létech. A proto tento retrospektivní záznam má posloužit především pro bližší poznání skutečnosti od samých začátků jejího vznikání. '' 59)

_________________________________________________________________

59) Baier,Vl., Z historie národopisných skupin a souborů na Domažlicku, str. 31 - 40

Vladimír Baier v únoru roku 2006 ještě dopsal v Domažlicích obsahově cenný koncept, ve kterém shrnul působnost dětských národopisných souborů na Domažlicku a tuto rozsahem čtyřstránku, uloženou opětovně v národopisných fondech Muzea Chodska v archivní knihově Muzea J. Jindřicha pod signaturou C1/3a. V poslední části elaborátu nejmenší z dětí, v této práci uváděné jako nositelé chodského národopisu, z titěrných krojů již dávno odrostly a povětšinou nepoužíváním již úplně pozapomínaly veškerý repertoár svých vystoupení, ale jejich generace je nyní tím nejcennějším, co kdy Chodsko mělo, neboť právě tito současníci rozhodnou ( spolu s dalšími generačními vrstevníky ) o dalším silně ohroženém osudu chodského národopisu, který je již ve své valné většině na ústupu, neboť schází všeobecně rozšířená iniciace jeho návaznosti a pokračování. Autor poznamenal, že ačkoliv pracně sestavované informace shromažďoval z vlastních osobních vzpomínek i z telefonických výpovědí od dosud žijících pamětníků, mohlo v některých ojedinělých případech dojít k dílčím faktickým nepřesnostem, zejména ,, v datovém vročení. '' Proto trval při dalším zpracování tématu na pečlivé kritice a ověřování uváděných dat v kronikách škol a obcí, pamětních knihách Sborů pro občanské záležitosti a záznamů a písemností z úřední činnosti různých stupňů tehdejších národních výborů, jenž jsou nyní archivovány ve fondech SOA v Horšovském Týně.

Následující text je doslovným Baierovým zápisem o činnosti dětských národopisných souborů na Domažlicku, které tvořily nedílnou součást národopisných aktivit Chodska :

,, Podle dostupných pramenů ( v tomto případě nijak rozvedených ) lze říci, že do roku 1945 na Domažlicku nepůsobil žádný soustavněji pracující národopisný soubor složený z dětí do čtrnácti let jejich věku. Až po 2. světové válce založila učitelka domažlické dívčí školy Jana Veselá - Černá soubor, složený z asi dvaceti děvčat, z nichž se polovina při vystoupeních převlékala do chlapeckých krojů.

Se souborem, který byl v činnosti roku 1949, spolupracoval místní národopisný nadšenec Miroslav Kohout. Doprovázela ho čtyřčlenná dudácká muzika, založená v roce 1946 při národopisném souboru domažlického sokolského dorostu. Fotografii školního souboru, pořízenou roku 1949 na ústředním kole STM ( Soutěž tvořivosti talentované mládeže ) v Ostravě, jsem dal do Muzea Chodska. Počátkem padesátých let přišla na tuto již koedukovanou školu učit mladá, hudebně talentovaná učitelka Jarmila Vanišová, později provdaná Černá. Ta potom vytvářela a vedla až do osmdesátých let neustále dětmi obměňované národopisné a pěvecké soubory  ( nezapomenutelná výuka v předmětu hudební výchova byla, jak si dobře pamatuji, ozvláštněna jejím čistým zpěvem, nařasenou sukní při předvádění chodského tance a bravurní hrou na klavír, mutující chlapce pro jejich nijak kontrolovaný hlas v pubertě s pochopením klasifikovala při zpěvu výhodněji, než zvučnější a poslechově líbivější hlas dívčí, pozn. V. M. ).

Na někdejší chlapecké - později rovněž smíšené škole - z níž se od roku 1953 stala zprvu desetiletá, potom jedenáctiletá střední všeobecně vzdělávací škola / gymnázium bylo zrušeno /, se o poválečné krojované pěvecké a občas i taneční a hudební soubory staral, až do konce šedesátých let ( dvacátého století ) učitel Václav Sladký. Podobně pěvecké a taneční národopisné skupiny vznikly po válce i při základní škole ( dále jen ZŠ ) v Klenčí p. Č., kde je do začátku padesátých let vedl především ředitel školy Bohumír Hach a po něm na školu přeložený postřekovský učitel Josef März. Asi od poloviny tohoto desetiletí se o ně starala i učitelka Marie Váchalová - Švecová, z počátku šedesátých let Libuše Šatrová, povoláním knihovnice. Po asi desetileté odmlce tam v roce 1976 vznikl národopisný soubor dětí '' Haltravánek '' , vedený učitelkami a sestrami Marií Fredovou a Janou Hojdovou. Také v sousedním Postřekově se od poválečných let utvářely dětské národopisné soubory. Jeden z prvních vedl již výše zmiňovaný učitel Josef März a po jeho odchodu do Klenčí pak učitelka Božena Štruncová. Účinně jim v tom pomáhal plzeňský učitel, dudák a spisovatel Jiří Kajer, který před válkou bydlel v Postřekově a vedl tam dospělý národopisný soubor. V polovině padesátých let se tam o dětský soubor krátce staral učitel František Bělohlávek, po něm učitelka Helena Kapicová. Od druhé poloviny šedesátých let potom delší dobu učitelka Marie Čížková. V tomto desetiletí tam úspěšně působil soubor dětí z mateřské školy ( dále jen MŠ ) , vedený učitelkou Miladou Buršíkovou. V Muzeu Chodska byl film, zachycující děti z tamních národopisných souborů.

Počátkem padesátých let se v Blížejově vyučující Milada Pučelíková, považovaná za významnou regionální pracovnici, prosadila založení dětského národopisného souboru, který pak v obměnách dětí působil několik let na veřejnosti. V druhé polovině sledovaného desetiletí též vznikl dětský národopisný soubor v Osvračíně, kde ho vedl ředitel Okresního domu osvěty z Horšovského Týna, akademický malíř a dudák Heřman Menza. Zánik horšovskotýnského okresu v roce 1960 zapříčinil i konec většiny tam působících souborů zájmové umělecké činnosti, včetně těch národopisných.

V Milavči vznikl v roce 1955 dospělý i dětský národopisný soubor. Stalo se tak zásluhou již zmiňovaného M. Kohouta, který se v této obci stal tajemníkem národního výboru. Oba soubory zanikly počátkem šedesátých let. V padesátých létech také pracovaly dětské národopisné skupiny při školách v Meclově - tam se o ně staral především učitel a dudák Jaroslav Hvězda, dále v Novém Kramolíně na čele s řídícím učitelem Josefem Houškou doprovázejícím děti hrou na tahací harmoniku a v Tlumačově, vedený učitelkou Marií Jančovou a vedoucím dospělého souboru Václavem Dufkem. Na sklonku tohoto desetiletí měli i na Babyloně dětský národopisný soubor, vedený ředitelkou školy Steinbachovou a na České Kubici, kde bydlela M. Pučelíková, coby aktivní důchodkyně.

V padesátých a šedesátých létech vznikaly na Domažlicku - většinou jen na krátkou dobu a k určitým významným příležitostem - i další dětské národopisu se věnující skupiny. Bylo to v Bělé n. R. pod vedením učitelky Arnoštky Fritzenové - Kreutzerové, v Hostouni s učitelkou Věrou Vaštovou, v Poběžovicích, kde řídil řadu let velký krojovaný pěvecký soubor, občas se věnující i lidovým tancům a tradičním zvykům, učitel a spisovatel Jiří Pelikán, v Horšovském Týně vedený ve spolupráci s ředitelkou LŠU Libuší Strádalovou, školním inspektorem Ivo Švíglerem, ve Staňkově při internátním dětském domově na čele s jeho ředitelkou Marií Žákovou, ve Kdyni spravovaný učiteli Václavem Vilímcem a Františkem Märzem, ve Stráži, Draženově a Újezdě, vedené řídícími učiteli Josefem Ouřadou, Josefem Selnarem a Jakubem Cvačkou i jinde.

Také v sídlech národních výborů s matričními obvody často působily při " vítání občánků " , " zlatých svatbách " i jiných světských obřadech organizovaných Sbory pro občanské záležitosti, vystupovaly dětské národopisné skupiny místních škol.

V šedesátých a sedmdesátých létech v Mrákově občas působily, v péči ředitele školy V. Vilímce i jiných pedagogů, národopisné skupiny, využívané zejména při každoročně v létě pořádaných Chodských hyjtách. Na počátku osmdesátých let / 1982 / se ujaly dvě členky dospělého národopisného souboru, Marie Johánková a Anna Kůstová, které pak s dětmi pravidelněji nacvičovaly různé scénky a zúčastňovaly se s nimi i jiných větších národopisných slavností - zejména Chodských. V roce 1984 se jich ujala další členka dospělého souboru Helena Heidlerová a soubor si dal jméno " Mráček " . V roce 1989 se k němu vrátila M. Johánková. V osmdesátých létech v Mrákově příležitostně působila i skupina krojovaných dětí MŠ, vedená ředitelkou Hanou Frčkovou - Rätzovou.

Na začátku sedmdesátých let vznikl a několik let působil při domažlické LŠU větší národopisný soubor dětí, doprovázený vlastní kapelou a vedený pedagogy školy Vlastou Bělenskou a Jiřím Konrádym. K renezanci podobného souboru došlo až v polovině let devadesátých pod vedením učitelky Martiny Hánové. Ten při ZUŠ působí zásluhou učitelky Ivany Řezníčkové a po ní ředitelky Jiřiny Holoubkové až do dnešních časů ( 2006 ).

V první polovině sedmdesátých let asi tři roky veřejně vystupovala i malá národopisná skupina, ustavená ředitelem ZŠ v Havlovicích Vlastimilem Dřímalem. V polovině sedmdesátých let vznikl při MŠ v Domažlicích malý souborek, složený ze čtyř až šestiletých dětí. Starala se o něj asi dva roky učitelka školky Eva Ebenstreitová. Po několika létech na její zkušenosti navázala další učitelka MŠ Miluše Konrádyová, soubor obnovila a pojmenovala " Chodováček " . V první polovině osmdesátých let přinášel mnohým radost i spáňovský národopisný soubor, složený převážně z dětí rodičů účinkujících v dospělém mrákovském souboru. V té době také asi tři roky úspěšně vystupoval stejně zaměřený soubor dětí z Loučima, vedený učitelkou Marií Mrázovou a doprovázený hrou na tahací harmoniku.

Skutečnosti po roce 1990 příliš neznám, protože zdravotní důvody dodnes omezují moji akceschopnost. Uvědomuji si vznik národopisného souboru, vedeného řadu let učitelkou ZŠ Komenského 17 v Domažlicích Blaženou Konfrštovou. Jak to dopadlo s " Chodováčkem " , nevím. Podle programů Chodských slavností zjišťuji, že v současnosti na nich účinkují hlavně děti z Mrákova, Klenčí, Postřekova a Domažlic.

Závěrem poznamenávám, že jmenované soubory často vystupovaly bez dudáckých muzik. K tanci si děti zpívaly, někdy je hrou na housle, či harmoniku doprovázeli jejich vedoucí, jinde jim hráli dětští dudáci, učící se tomuto kumštu v domažlické LŠU - dnes ZUŠ. Se soubory z okresního města ( Domažlice ) hrávaly i dětské dudácké muziky.

Na přelomu sedmdesátých let měli své dětské kapely i Mrákovští a Postřekovští. Duo ve složení dudy a housle vyhrávalo dětem klenečského " Haltravánku ". Některé dětské soubory si na významná vystoupení, k nimž patřily Chodské slavnosti, či různá okresní, družstevní, či mírová shromáždění, sjednávaly dospělé dudácké muziky - především Frišholcovu z Trhanova, Menzovu z Horšovského Týna a Tomajerovu ze Kdyně. Soubor " Chodováček " doprovázela čtyřčlenná dospělá kapela s harmonikou, vedená klarinetistou Antonym.

Do roku 1990 předváděly děti souborů z mateřských škol většinou písničky, tanečky a pohybové hry, uplatňované při jejich školní výchově / " Zlatá brána'' , " Křepelka ", " Šla Nanynka ", " Na hada " i jiné /. Děti ze souborů základních škol pak, kromě základních přísunných, či poskočných kroků, různých úklon a vyšlapávaného otáčení, zpívaly a tancovaly v jakýchsi blocích jednodušší lidové tance jako 2/4 obkročák, 2/4, či 3/8 párové kolečko, skupinový tanec " Vokolo ", polku a valčík / Sousedskou /. Méně Lotyšku, Manžestr, Třasák, Mateník, Sýkorku, Ševcovský tanec a Strašák, ojediněle Řezanku, Rejdovačku, nebo Šlapák. Dosti hojně se tancovala Špacírka, výjimečně dvojtanec " Selát ". A také taneční hry " Míl jest Hadam " a hru Na muzikanty. Dětské soubory rovněž uváděly rozličné zvyky z předvánočního a vánočního údobí včetně zpěvu koled s fanfrnochem, vynášení zimy ze vsi a vítání jara / " líta "/ , velikonoční " drkání " / " klepání " /, pomlázku, otloukání píšťalek, pohůnčí slavnost " Pišvonc ", hry chlapců na pastvě, doplněné ručními pracemi a halekáním, letní dívčí činnosti s názvem " Trávničky " i jiné obyčeje. Občas předváděly dětské hry " Na hastrmana ", " Na vlka ", " Na hlídače ", " Přelejvání máslíčka ", " Tratárky", " Kolo, kolo mlyjncký " a další, doplněné mnohými rozpočítadly, říkadly, či posměšky jmen. '' 60 ) Takto uzavřel své předběžné zpracování tématu Vladimír Baier.

Na Chodsku se rodí nové generace nebývale vzdělaných, zcestovalých a sebevědomých dětí, z nichž mnohé, doufejme, se opětovně a pyšně obléknou do dojemně slušivého chlapeckého či dívčího chodského kroje. Další z nich se při školním výletu, tak jako jejich mnozí předchůdci, znovu a s velikými obtížemi a s utrženými šrámy ( ale pak na sebe náležitě hrdé ), vyderou na betonový blok základního kamene husitského památníku na Baldově a jistě postřehnou, že přitom notně povyrostly a mají ještě větší rozhled do rodného města, kraje i nevzdáleného zahraničí. Třeba si z něho skrytě vydobudou i nějaký drobný kamínek jako suvenýr, dělává se to kradmo, když se paní učitelky nedívají ... Složený základní kámen připomíná ,, ... pilíř, který nabývá na pevnosti právě tím, jak se v průběhu pokolení střetává se životem. Ani samotný tvar nemůžeš jen vymyslet, ale vyhladíš ho až užíváním. Takto se rodí velká díla a říše. Vždycky je tu jen přítomnost, které je třeba dát řád. Proč se o tom dědictví dohadovat ? Předvídat budoucnost není tvou věcí, máš ji však umožnit ...'' ( Exupéry, Citadela XLIII - 56 )

____________________________________________________________________

60) Baier,Vl., Zpráva o dětských národ. souborech na Domažlicku, str. 1 - 4, sign.. C1/3a., Muzeum J. Jindřicha, Domažlice.