! ! ! ! ! ! ! !   Nevhodné pro čtenáře mladší 15 let  ! ! ! ! ! ! ! !

Doteky ohně - krimipovídka o pražském pokladu v Krči

  / Kriminální příběh z roku 1986, vychází ze skutečných událostí, jména osob jsou smyšlená /.

 autor : Vladimír Marek ( podzim 2008 )

 veškerá autorská práva vyhrazena

Hoří ...

Neskutečně mě pobolívá zub, ale můj lékař si právě vybírá dovolenou. V žádném případě nechci k žádnýmu jinýmu a tak musím nějak těch idiotských čtrnáct dnů přetrpět. Kolona našich vozů se zvolna a jen ztěžka prodírá noční Prahou a předjížděná auta se lenivě a hodně neochotně uhýbají předpisově stranou.

I když jsem se narval prášky proti bolesti, nic to není platné, trpím jako pes. Už jsem uvykl, že kabiny našich zásahových vozů zrovna příliš hluk zvenku netěsní a tak se nedá nijak uniknout kvílející siréně. V ostrých zatáčkách hlasitě naříkají pneumatiky, ve stísněném prostoru kabiny občas nechtěně třísknu zprava nebo zleva svou helmou o kolegovu, ale už se nikomu z nich neomlouvám, nestojí to za to.

Na okraji Prahy se k nám přidávají esenbáci v pomerančových žigulíkách s modrými majáky a znásobený výstražný kravál musí být slyšet široko daleko do otevřené krajiny. Spojka vedle řidiče Jarda Poláček je výborný navigátor, ale tentokrát dvakrát nad mapou výjezdu krátce zaváhal, než jsme se konečně prodrali spletitými a špatně označenými a snad vůbec neudržovanými silničkami třetí třídy do drátem ohrazeného areálu venkovského zemědělského družstva.

Hoří stodoly napěchované až po okraj balíkovou slámou, oheň se už rozšířil i na přilehlou střechu velkokapacitního kravína a pozvolna nabíral na síle, při pohledu z okna zamrazilo do jaké výše šlehají plameny a stoupá hustý sloupec dýmu.

Naše osádka vyskákala z vozu a chystala k ohni hadicové vedení. Naučenými a vlastně i hodně namachrovanými pohyby - z cvičení a ze soutěží, které - milionkrát do zblbnutí opakované a na čas zkoušené a vypilované k naprosto bezchybné dokonalosti - udělaly taky konečně svoje.

Skoro jsem ze skříně auťáku vší silou vyrval litinový ventilový rozdělovač, chlapi vedle rozhodili dokulata svinuté hadice a fofrem mi na něj nadoraz připojili jejich zubaté konce. Bafl jsem své rozevláté nádobíčko a makám, co mi jen síly stačí, protože v patách už pode mnou, fakt kurevsky blízko, proudí v za sebou napojovaných hadicích natlakovaná voda. Za zády jsem jasně rozlišil typický zvuk, když strojník u autostříkačky zaječel, že pouští vodu, natlakoval mašinu, vývěva hrozivě zafuněla a mě bylo jasné, že zplihlé hadice za mnou se v tomhle okamžiku naplňují, jsou náhle odulé, mokvavé a neskutečné ztěžklé. Strojník ještě škrtí tlak klapkou a túruje zatím velmi, velmi lehce a opatrně jako to dělá u pedálu do kopce se rozjíždějící řidič, ale né, doprdele, zakopl jsem a rozvalil se jak široký tak dlouhý, a kurva práce, tady přestává veškerá prdel, vedení u pravého ventilu se mi jako na potvoru uvolnilo, zkurvená práce, no to snad není možný, rychle se sbírám, dobíhá ke mně Láďa Janovský a pomáhá mi znova na nohy, dobrý vole jo, jo dobrý, v pohodě, tak makej, rychle dotahuju a uzavírám ventil a Láďa dohonil konec uvolněné hadice a marně se ji zase snaží připojit zpět a šíleně mává, aby strojník ještě tolik neládoval tlak, típni to jelito, ještě ne ty krávo, až konečně po několika marných pokusech připojuje opětovně koncovku hadice zub na zub k rozdělovači, ze kterého už neprýští proudem vodní láva a tak už jsem znova rychle ventil otáčením postupně povoloval. Konečně hotovo, koukáme oba v pokleku, jak vypadají ostatní chlapi, hotovo, tři útoky jsou připraveny a drží pevně pohromadě, vodu, vodu, máváme a hulákáme směrem k z ohně ozářené cisterně.

Vývěva maximálně zaúpěla a zhluboka si nasála, klapky přestaly vodu zadržovat a ta se začala v útrobách dosud mírného a apatického hada rozvalovat a nespoutaně proudit a neskutečný tlak nyní snadno dokázal naráz oživlé hadicové vedení nazdvihovat a kroutit s ním do stran. Tohle je hodně nebezpečný moment, ventil s Láďou klínujeme, fixujeme vahou svých těl a podobně tak činí i kluci ve předu u proudnice, která nijak nedržená by je dokázala hlava nehlava umlátit k smrti, a proto jsou pro každý případ také na konci po dvou mužích. Jedeme na plný cerez, vývěva ječí, tůrovaný motor však nedokázal překrýt jiný ještě pronikavější a naléhavější mazec. V hořících stájích řičeli pološílení a vzpínající se koně a do toho se přidávalo ještě žalostnější přerývavé bučení ustájených krav.

Přijíždějí další a další posily a nastávají hotové manévry ...

Vidím naše kluky, jak s červenými sekerami ve stříbřitých azbestových a žáruvzdorných oblecích s potemnělým a dokonale chráněným hledím jako ,, apokalyptičtí rytíři '' vstupují do pekla ohně a zatracení. Postupně z něho společně vyvádějí marně uklidňovaná a oslepená zvířata s přetaženými kuklami přes hlavu a mokrými plachtami na těle. Nevím, jaká byla velitelská nařízení, ale volně pobíhající zvířata byla velmi nebezpečná, některé krávy se odmítaly podvolit, ani se nedaly ničím pohnout k útěku, jiné už zachvacovaly plameny a smrtelný ryk některé z nich snad mohl být ukončen rázně rozmáchnutou ranou z milosti. Pozoroval jsem, že je tam nějaký velký problém.

Do azbestu navlékli v největším spěchu nějakého esenbáka. Na něm jsem pochopil, jak už jsme proti ohni otrlí, postupoval s našimi nejistě, opatrně, v rukou svíral samopal. Trvalo nekonečně dlouhou dobu, než se ozvaly s krátkou prodlevou po sobě dva tupé výstřely. Chlapi narychlo začali opouštět prostory kravína, již prohořely krovy, konstrukce střechy vzala za své a začala je ohrožovat. Naléhavý amplion velitele zásahu svolával poslední z nich, když se střecha provalila dovnitř, ale žádné neštěstí se viditelně nestalo, všichni asi bez úhony vyvázli.

Tehdy vyhořela rozlehlá stodola statku do základu, kravín i maštale zůstaly zničené k nepoznání, přilehlé dílenské a kancelářské budovy a stroje jsme dokázali ochránit před účinky zhoubného ohně, ale voda jim nejspíše také příliš nepřidala.

Sanitáci však přece jen stranou naložili jednoho z nás. Napadl jej nepříčetný a statný býk, který jim pak bránil, aby se k němu jen přiblížili. Jeho běsnění dokázal učinit přítrž až právě pečlivě vybraný polda, který byl po práci ještě členem mysliveckého spolku a výborný střelec. První krátce mířená sebeobranná rána do mohutné býčí hrudi srdce nezastavilo, ale zvíře zůstalo ochromené, druhá devastující střela prolétla torovi okem, protože jinak kosti jeho masivní a pevné lebky mohly kulku nežádoucím způsobem kamkoliv odrazit. Teprve pak se jeho majestátná masa okamžitě sesula bezvládně ke spálené zemi.

Jenom jsme odjeli, přidala se opět bolest zubů, ale kluci v autě blbli, nikotin a sprosté vtipy bolest rozehnaly. A hlavně Jirka Prchal, blbec jeden, se k tomu všemu ještě sám pochlubil, že má dnes narozeniny. Je u sboru sotva měsíc, přišel k nám od profíků z Plzně, chudák, tohle neměl dělat, ještě netuší, co ho čeká. Fakt jsem se hodně těšil, co bude na stanici následovat. Je to náš dlouhověký rituál ...

Ještě než jsme narvali zaprasené hadice od bláta a slámy pod čistící kartáče do betonových koryt naplněných až po okraj ledově studenou vodou, Jiříček dostal ke svým pětadvacetinám hobla, nafasoval fungl nový řemen s karabinou a nové boty, ale a hlavně se s marným protestem nedobrovolně v té ledárně vymáchal. Špačkoval přitom, ale však si i on přijde brzy na své, čeká to přece každého z nás. Vykoupali jsme mu přitom občanku, to je nápad mít ji v mundúru, dyť jsem to říkal, je to blbec stará, bude teď obíhávat zbytečně úřady. Dobře vím, o čem je řeč, mojí starý se pro změnu povedlo vyprat občanku mou. A ještě k tomu s předpírkou, myslel jsem, že mě potom vomejou.

Léto bylo teplé, jasné a vysoce hořlavé. Naše výjezdy k ohni nebraly konce, zasahovali jsme ve státních fabrikách, ale častěji v jednotlivých domácnostech hlavního města. Dobře jsem přitom pozoroval, že Pražáci v metropoli netrpěli nedostatkem a úměrně svým omezeně neomezovaným možnostem, jak se jen kdo z nich dokázal srovnat se svévolně vládnoucím bolševikem a vypořádat se s jejich silně za zápaďáky zaostávajícím ekonomickým chaosem, tedy každý jinak a každý po svém obecně bohatl a tak se napěchované domovy stávaly stále vice než prostým obydlím také úložištěm všelijakých cenností a starožitností, obvykle zděděných po předcích, či získaných výhodnou koupí či protekcí, začala se také rozmáhat elektronika, černobílá televize už byla samozřejmostí, na barevnou jste však stále ještě museli mít své velmi dobré známé, protože pořád patřila mezi nedostatkové a podpultové zboží. Velmi žádaná byla tehdy také rádia, kotoučové i kazetové magnetofony, či fotoaparáty. Nutno však přiznat, že takové flákoty byly masivní, často odfušované, velmi poruchové a převážně zhotovené na koleni v tuzemsku, či v zemi Sovětů, kde zítra již bylo včera, či v jiném banánovém sociálimarasmu. Jiné domy, či byty byly vlastně jen důmyslné a chytrácky zamaskované skrýše, ilegální valutové bankovní trezory, nebo jen pokoutní černá překladiště a teprve zde vzniklý požár je plně obnažil. Byl jsem jako všichni u vnitra zavázán diskrétní mlčenlivostí a nikde jsem o tom nikdy nepromluvil a stejně tak činili, s tím, kde co kde viděli, i chlupatí, kteří po nás vyhořelé byty a domy zajišťovali a pečetili proti cizímu proniknutí a časté lidské oběti ohně i příčiny vzniku požáru podrobně, tak jako naše vyšetřovačka, zkoumali. V jednom z takových bytů jsem našel zásahem osudu svou budoucí ženu, ke které nás přivolal zcela bezradný domovník z věžovitého paneláku s tím, že v desátém patře hoří a oheň se již hrozivě rozšiřuje stoupačkami. Jeho volání o pomoc však přišlo již příliš pozdě pro jejího krajně neopatrného muže, který v silné opilosti hluboce usnul s cigaretou v peřinách a když jsme s kolegou Kamilem Zadražilem vyrazili dveře a s dýchacími přístroji na zádech vrazili do hořící ložnice, byla už nějakou chvíli již nic netušící vdova.

V kvartýru už ani živáčka, nikde nikdo, až v koupelně ležela, tak jak ji pánbůh stvořil - na dně vany - pěkně vybavená bruneta, tak pětadvacátnice. Všude kolem čpavý a dusivý kouř, nezbylo mi než ji popadnout a nasadit ji na tvář náústek dýcháku a sám jsem si smočil mokrý šnuptychl a ten zakroucenou půlkou narval do huby a zbytek jsem si jednou rukou přidržoval přes nos a rty. Byla fakt kus, kozy jako vozy, jekotala strachem zuby, ale na dlouhé prohlížení už nezbyl čas, strhl jsem velkou froté osušku, vymáchal jí ve vaně a ta sexy fuchtle se do ní bleskem napěchovala a už jsme razili vypadnout ven. Ještě jsme se nevypakovali z domu a už se ptala na manžela, to, co z něho ještě zbylo, nevypadalo vůbec dobře, stiskl jsem ji pevně v ramenou, že musí teď být hodně silná, ale nebyla, zlomilo jí to, řvala jak stará senilní bába, utrhl jsem ji od zábradlí a rval k sanitce, aby ji injekcí utišili.

Ještě dlouho potom se mi o ní zdálo, nakonec jsem ji vyhledal, pomohl opravit byt, ale nějak jsem se tam necítil. Když Eva porodila naší malou Klárku, vyšla mi vstříc a přestěhovali jsme se raději odtud jinam.

Sotva se naše dcera narodila, narodila se s ní také potíž se jménem Vlasta Zrno, hejsek velkej jako samo Brno. Kšeftman, všude byl, všechno znal, brouk Pytlík hadr, uměl to skvěle s auťáky a bohužel stejně dobře i se vdanejma paničkama, včetně tý mojí. Jakmile se moje stará objevila před požární zbrojnicí s malou v kočárku, tak ji chtěl. Až doteď mi nijak zvlášť nevadil ten jeho očividný angažovaný vlezprdelismus. Vylepoval, zlepšoval, natíral a lakoval jak vocas, šteloval motory, hákoval ve službách jako málokerej, milióny hodin přesčasů, ale teď mě začal neskutečně srát ! Všichni jsme ho až donedávna podezírali, že je zažranej komouš jak hovado, ale to se nesměl divit, když po každým nepochopitelně žebral noviny po rozložení obrovský jak tankodrom a obsahově prázdný, jak ta jeho drzá blonďatá makovice, tedy tiskový orgán ká - es - čé, nebo taky jinými ještě srozumitelnějšími slovy, proletářský Rudý právo. Pak se to na něj nějak najednou ale provalilo, když tím jednou ucpal hajzl. Ten magor si je rozstřihoval a cupoval téměř do jemnosti padákového hedvábí, zamuchlal to do koulí a ty pak zase narovnával a tak dokola až měl, jak říkal, papír určený jen pro něj a možná ještě pro choulostivý prdelky francouzských hógo - fógo slečinek. Hovno, až když mu někdo významně donesl výstřižek z časopisu o tom, že tiskařská čerň na tuty způsobuje rakovinu konečníku, tak jako když utne s tím přestal votravovat, kretén namyšlenej, votroubek blbej, frajer jeden libovej, vopruz neskutečnej, co mi začal voblbovat ženu. Starej dobrej hajzlpapír Harmasan, teda, když byl, jako že byl jen málokdy k sehnání a stálo se na něj dlouhý, předlouhý, útrpný fronty.

Jenomže jak lehce se vzdal ruďasa, tak nehodlal přestat s nadbíháním mojí starý. Na hasičským bálu jsme si k vůli ní dali spolu pořádně do držky, chcípák mi ustlal na zemi a natrhl levé ucho, krve jak z vola, to víte, ale vymlátil jsem mu za to dva zuby a dobře mu tak. Ještě, že nás od sebe roztrhli, jinak nevím, jak by ještě ten nesoudnej chlívák dopadl. Myslel jsem si bláhově, že už bude konečně definitivní klídek, ale ten debilní kokot dostal snad ještě větší chuť. Došlo to tak daleko, že jsem ho načapal se svou starou u nás doma u kafe, jak jí mezi bábovkou a jednohubkami cpe kazety s Býtlsáky a jiný kapitalistický sračky a taky ňáký kolínský vodičky a malovátka. Kolega nekolega vzal jsem ho za flígr a značkový džíny a na schodech, myslím, nějak neopatrně ,, upadl ... ''

Tak jsem to viděl já, ale nabonzoval mě, takže přišlo příkré pokárání a důtka před nastoupenou jednotkou, srážka z platu a dohodli jsme se spolu na finanční náhradě za delší pracovní neschopnost. Toho kluka jsem prostě nemoch ani cítit a tak mi začal podkuřovat. Evině už dal pokoj, ale začal mi nabízet - jasně pod cenou - různé digitálky, kalkulačky, tužky, různé hanbárny, zapalovače, švýcarský samonatahovací náramkové hodinky, magič, drahý ameriky, nebo cigára s velbloudem. Nevěděl jsem a ani jsem vědět nechtěl, odkud to vlastně tahal a držel jsem se raději hned zpátky, ale po čase jsem jako každý stejně neodolal. I ty parfémy z Paříže a řasenky od Diora a fáčková mýdla nakonec přistály i u nás v koupelce a Eva byla šťastná jako blecha. Asi to bylo na pořádný průser, ale ututlali jsme to před velitelským kádrem, ale naše upovídané slepice si někde asi pustily hubu na špacír a před hasičárnou začala vopruzovat kriminálka. Dobře jsme je poznali, vždyť se známe od ohňů. Domákl jsem se taky, že tajně, aby kluci nevěděli prolézají i naše šatní skříňky a boxy s výstrojí. Slídili i v garážích a dílnách a dokonce prohledávali auťáky úplně naruby, ale nenašli nic a po měsíci se zase s nepořízenou stáhli.

Vlasta to už má u mě zase dobrý, vlastně mi zachránil kejhák, když jsem odvodňoval nějaký vytopený sklep, ponořoval jsem savice s košem pod vodu a v tu chvíli jsem jen silně zacítil neskutečné mravenčení po celém těle a pak už jsem nemohl sací koš, který brání nabrat z vody sajrajt, žádným způsobem upustit a nejspíš by mě do vody probíjející elektrické napětí ve zdi dočista zabilo, nebýt právě jeho. Dostal mě z toho a byl jsem asi jediný, který jsem mu ten zasloužený metál za statečnost nezáviděl.

Nešlo nevidět, že Vlasta byl suverénní, naprosto profesionální hasič, i když tehdy jsme výsměšně pro všechny byli požárníky. Nevím, který chytrolín to nahoře vymyslel, ale lidi se nám smáli, že požárníci přeci oheň zakládají a hasiči pak hasí, což mělo jasnou logiku. Nebylo žádným překvapením, že náš Vlastíček se brzy stal jedním z nejlepších. Všude se vecpal, na školeních se nejvíce hlásil, byl v kolektivu nejoblíbenějším, nedrbal a nepomlouval, makal jak šroub, našel si prima sexy kočku a začal k mé nesmírné úlevě sekat latinu, dostával nejvíce odměn, nejvíce čestných uznání, stejně uznale mu osobně poplácávali po ramenou vlivní partajníci, taky byl štědrým dobrovolným dárcem krve, začal vést hasičský dorost a jeho výrostkům se velmi dařilo, byli dokonce až v celostátním kole hry Plamen a přivezli si bronzové medaile, mohlo to být ještě lepší, škoda, že hloupě pokazili vázání uzlů na čas a také nasekali zbytečné chyby v testech a ve střelbě ze vzduchovky se zrovna taky nijak moc nepředvedli.

Náš ,, superman '' si rozšířil řidičák a jako málokdo z vyvolených směl řídit fungl nové vodní autodělo, které dovedlo srážet a bortit tlakem vody silné zdi, takové mělo neskutečné grády. U orloje při jeho svatbě jsme mu udělali špalír, skropili jeho i nevěstu ručním hasičákem a staromák ožil hulákáním našich aut, až se lidé vykláněli z oken do stařičkého náměstí, kde to asi pořádně chytilo a ta naše povedená paráda vyšla i s fotkama dokonce i v novinovém plátku.

Začal jsem být k Vlastovi hluchý a slepý, hodně jsme se sblížili. Nedocházela mi ta jeho přehnaná aktivita, nevrtalo mi hlavou, proč otevírá dveře a dvířka a zásuvky, která vůbec nemá, nebo nemusí, vyhlíží z oken po střechách okolních domů, snímá a zase zavěšuje obrazy, neustále těká očima po požářišti, spojoval jsem to jen s rozčilením, zápalem pro věc a jeho zájmem o umění. Nikde jsem to nehlásil, tvrdil, že dobře maluje, ale talentovky na nějakou uměleckou školu mu nikdy nevyšly, ale zájem o umění ho neopustil, což pro mě je a bude naprostá španělská vesnice.

Protože byl mluvka, zapovídal se často i s policisty. Mělo mě to dávno secvaknout, která bije, když jeden z nich najednou nečekaně mezi řečí pronesl, že se nějak abnormálně množí vybrakované byty a baráky, pachatelé se prý dobře vyznají, jdou vždy úplně najisto, nijak se nezdržují, výborně se orientují a úspěšně pak prásknou do bot. Je jasné, že jim dává někdo echo, spolehlivý tip. Protože se vždy jednalo o prostory po požárech, jednu chvíli dokonce podezírali i někoho mezi sebou a také nás přece sledovali, no jistě, dobře si tu šaškárnu ještě oba pamatujeme, tak odtud tedy vítr vál. Rozesmáli jsme se neurčitě i nad tím, že to může být klidně i někdo z nás. Vlasta chtěl znát na můj vkus až přespříliš a začal mi být podezřelý, ale pak jsem na to pro své starosti úplně zapomenul.

Dny nepozorovaně a jednotvárně ubíhaly, naše holka už byla zapsaná do jeslí, Eva se po mateřské dovolené vrátila za kasu do drogerky a jen přibývalo školení, cvičení, soutěže a začali jsme horko těžko stavět chatu za Prahou u lesa, takže už nepřebýval žádný volný čas.

V hospodě mi pak najednou padla čelist, když jsem se u piva dozvěděl, že vyšetřování mě i našich kluků pokračuje i nadále a že sledování nebylo nijak náhodné a že nad Vlastou se už jako nad jedním z nejvíce podezřelých počíná stahovat neúprosná smyčka zákona. Docela mi zatrnulo. Vlastně jsem se ho zastal, zachránil mi přece život, nemohl jsem ani jinak, ale že zapalovač, ležící na stole a hodinky na svojí ruce, mám od něho jsem nepopřel.

Tohle léto bylo nějak hnusný, neúměrně ve městě votravují vosy a sršně, přemnožili se potkani a krysy a jak na potvoru také v lese pro změnu lišky.

Neměl jsem vůbec žádné ponětí o tom, že myslivci dostali úřední souhlas, okořeněný ještě o libovou peněžitou prémii ve výši sto Korun československých za každý kus při odchytu či odlovení, jen aby se zamezilo rozšíření početné nákazy vzteklinou, kterou lišky roznášely.

To, co se stalo, zanedlouho v Michelském lese ve čtvrtém pražském obvodě, snad nemá obdoby při objasnění trestného činu, ve kterém při nekalém lidském počínání sehrála tak podstatnou roli právě zdánlivě němá zvířata.

Za bílého dne málo pozorný nimrod zalícil a vystřelil ze své lovecké zbraně na rychle se mihnoucí oranžově červenou známou čtyřnohou skvrnu, která se prodírala nízkým hustým porostem, zahlédl i vyceněné zuby zvířete a opravdu  ,, mistrně trefil ''.

Po krátkém hledání se však žádné dlouhoocasé lišácké divoké šelmy nikde nedohledal, ale k svému velikému údivu ztrnul nad svou loveckou trofejí v podobě skonaného černého německého ovčáka, který ještě, až neuvěřitelně - ve smrtelné křeči - svíral ve své tlamě držadlo kožené montérské brašny. Když překvapený střelec nahlédl po jejím otevření dovnitř, upadl rázem k zemi jako podťatý po silném srdečním infarktu a nebýt toho, že tudy nedaleko právě projížděl na malém traktůrku s fůrou posekané trávy zahradník z blízké nemocnice, který k němu ihned přivolal lékařskou pomoc, kdo ví, jak by nakonec tenhle borec dopadl.

Pokud se každému tajil dech nad obsahem kabely, pak to nebyl žádný div, vždyť byla až neskutečně přeplněna zlatými řetízky, prsteny, cibulovými hodinkami a také bezpočtem různě velikých a dominujících mincí ze žlutého a bílého kovu a jeho cena byla ještě umocněná balíčky bankovek různých měn, pečlivě zavařených neprodyšně do igelitu.

Zarytě mlčenlivý tým kriminalistů se však pro okolní pozorovatele překvapivě zabýval lesním pokladem jen okrajově, mnohem vice pozornosti věnovali vyšetřovatelé mrtvému zvířeti, které je ve velmi krátké době a zcela neomylně dovedlo až k jeho pravému majiteli.

Psí krk totiž kolem dokola obepínal kožený obojek se zdobným kovovým štítkem s nápisem ,, Bojar '' a podle dalších veterinárních poznatků při provedené pitvě bylo již ostatní jen běžnou rutinou. Nepřekvapilo mne, když začal Vlasta Zrno absentovat v práci, ale brzy se nečekaně zase do zaměstnání vrátil, nadával na policejní neschopnost, na omezování osobní svobody, na přehmat, který je bude v jeho případě ještě hodně mrzet. Přiznal se nám, že mu udělali ponižující osobní prohlídku, zpřeházeli byt vzhůru nohama, musel se podrobit únavným a dotěrným výslechům, ale nic že na něho nenašli a tak ho museli zase pustit na svobodu. Ještě se rozčiloval, že mu nějaký zbrklý hajný v lese v Krči odprásknul cvičeného psa, když se mu zaběhl na běžné odpolední vycházce a děkoval bohu, že ho nenásledoval, vždyť mohl být mrtvý namísto jeho klidně i on. Bylo to hodně přesvědčivé, ale ve finále to vzalo úplně jiný konec, než by kdo z nás byl býval očekával.

Policajti v civilu si Vlastu opakovaně odvezli a tentokrát oprávněně, jak se později ukázalo, ale prý stačilo jen velmi málo, aby jim nakonec úplně vyvázl. Odvezli ho do zahradní kolonie, kde stál zanedbaný skromný domek, rostlo tam na závěsu několik nízkokmenů šlechtěných jabloní a pár solitérů ořešáků a snad i nějaká hrušeň, psí bouda a malá vodní nádržka na zachycení dešťové vody pro zalévání záhonů s nasázenou zeleninou.

Vlasta měl v naprostém poklidu přihlížet, jak vzali jeho zahradu i s chatkou útokem, nevynechali ani nenápadný podzemní sklípek a kůlničku se zahradním nářadím. Ale nenašli nic. Vůbec nic. Omluvili se, krátce rozloučili a odcházeli k služebnímu autu, Vlasta je měl vyprovázet pohrdlivým úsměškem. Zavřeli za sebou vrátka, nasedli do nastartované bílé ladovky, ale ještě než se rozejeli, náhle z něho nečekaně vystoupil jeden z vyšetřovatelů a kvapem se nahrnul nazpět k Vlastovi na zahradu.

Nepřirozeně pospíchal a rychle zmizel za dřevěnou zástěnou kotce pro psa. Konal tam vestoje potřebu, ale když po chvilce úlevného zurčení pod sebou s vítězoslavným halasným výkřikem : ,, Tak a konečně to máme … !!! '' , náhle vyhlédl, nemohl nevidět ve Vlastových očích výraz čirého zoufalství a nápadnou bledost v ustrašeném výrazu jeho tváře. Tenhle zkušený pardál okamžitě pochopil, která bije. Vyzval ostatní, aby zase vystoupili a zanedlouho potom společně odsunuli mřížovaný psí útulek stranou a místo následně prověřil specialista s detektorem kovů ...

Pouta na Vlastových rukách zaklapla a se sklopenou hlavou byl odvezen k obvyklým procedurám, vyhrazeným pro podobně usvědčené podvodníky, protože vykopané cennosti byly až příliš výmluvným svědectvím ...

Brzy pak padla klec i na dva jeho komplice, kterým skutečně dával spolehlivé návody a ti potom bravurně kradli převlečení za nenápadné a tuctové řemeslníky a naplněnou kabelu pak po dlouhou dobu ukládali tajně v lese do mrtvé schránky dutého torza pařezu, odkud ji pak spolehlivý a nijak nápadný Bojar zcela bezpečně pokaždé přenesl až přímo k Vlastovým nohám.

Posledním kumpánem celé bandy byl dálkový řidič plachtového tiráku, který až do té doby nepozorovaně převážel ve dvojitém chladiči jejich lup cizím překupníkům přes hraniční závory, kde se už před léty seznámil s Vlastíkem, co by psovodem Pohraniční stráže. Už tehdy Vlasta jako pé - esák, svobodník základní služby, vycvičil jemu přiděleného služebního psa, aby mu nepozorovaně před strážemi pro mazáky přinášel v hluboké noci na zapadlou rotu z mírně vzdáleného hostince přísně zakázané láhve s alkoholem. Tam i nazpět přebíhal největší přítel člověka s vojenským batohem dírou v plotě a nebyl to nikdo jiný, než již nám známý Bojar, kterému směl Vlasta po svém odchodu do civilu připravit pro věkem zestárlého psa zasloužený odpočinek k jeho důstojnému dožití. Tak se však ale pro páníčkovu hrabivost nestalo.

Zběhlý mezinárodní kamionář pak na zpáteční cestě ilegálně přivážel množství spotřebního zboží a elektroniky všeho druhu a v kvalitě, které se doma nikdy nedostávalo. Ale i na něho brzy přišla řada a ani on nepřišel nijak zkrátka, když taktéž brzy oživil svou přítomností následný soudní proces a po rozsudku i na několik dlouhých let nápravně výchovné zařízení.

Přihořívá, přihořívá, až jednou hoří … a pak vše vezme voda. A je naráz po všem.