Benátská pohádka

( Věnováno nejkrásnějšímu a nejmagičtějšímu městu na světě, nyní tak sužovanému ničivými záplavami. Jsme v duchu opět s Vámi …  Neztrácejme v naději sílu, mějme pevnou víru, odolejme koronaviru ! ) 

Malý Marko, syn židovského gondoliéra v italském městě benátském, známém též jako Venezia, seděl při západu slunce na kamenném mostku a házel do vody pod sebe malé kamínky a přitom si povšiml, že dole pod ním tiše těsně pod hladinou proplula velká a velmi zvláštní závojnatá a nápadně velká temná ryba.

Kluk se ihned rozhodl, vyzul si své boty a vrhnul se za ní střemhlav, aby mu neodplula. Ale tajemná ryba se chlapce vůbec nebála a vypadalo to, že si chlapečka bedlivě prohlíží ze všech stran, protože kolem něho neustále kroužila v malých a pak velkých kruzích a pak se dokonce od něho nechala i pohladit. Měla veliké posmutnělé oči a celý její dlouhý trup byl poznamenán dlouhými šrámy a jizvami od vesel, nárazů od lodí a mola za bouří a silného větru. Marko se osmělil a přidržoval se její dlouhé hřbetní ploutve a ryba to od chlapce ráda strpěla a vozila a otáčela se s ním kolem své osy. Chlapec byl nadšený, ale netušil, že jejich společnou zábavu pozoruje jeho otec z okna domu a jejich neškodnou hru a celý obraz si mylně vysvětlil jako chabý zápas jeho synka o život s dravou rybou. Proto rychle seběhl dolů do ulice a zasadil nemilosrdně rybě několik tupých ran veslem, které se odlomilo a tak se stalo, že ostrý bodec rybu nešťastně na jedno její oko oslepil. Otec nechápal chlapcův nářek a hlasité výčitky a byl zcela ohromen potom, co se ryba nečekaně proměnila v mladou prostovlasou ženu, která se ve své bolesti a v návalu silného krvácení a hněvu zmohla pouze na úsečnou vyhrůžku, že tohle znetvoření a utrpení jí gondoliér stonásobně zaplatí. A sotva dořekla, znovu se proměnila v temnou rybu a zmizela pod hladinou.

A opravdu svá slova vyplnila, benátskému převozníkovi ubývali zájemci o svezení v jeho lodici, černá jednooká ryba bez slitování vyskakovala v těsné blízkosti gondoliéry a vydatně tím všechny zmáčela, vysoké vlny nabíraly vodu do lodi a několikrát ji i potopily, ryba na sebe brala různé podoby nevzhledných vodních příšer a lekala tím i nejotrlejší a mstivost a zákeřnost od ryby neustávala, až gondoliér přestal rybě vzdorovat a opravovat stále dokola poničená vesla i loď. Gondoliér náhle neměl žádné peníze, začal postupně rozprodávat části zařízení bytu, aby měl na obživu rodiny a stal se přístavním dělníkem a také podle potřeby vypomáhal ve sklářské dílně. Malý Marko za vše, co se dělo, cítil velký díl viny.  Už se nedokázal dívat na otcovu bolest, když si vysloužilou a notně od častých nehod poškozenou gondoliéru na prodej přišli prohlédnout vychytralí kupci, kteří za loď nabízeli smlouváním jenom zlomek z její skutečné ceny. Chlapec se zatvrdil proti kupecké vypočítavosti a chopil se vesla a s lodí po nejnutnějších opravách, ke kterým otce přemluvil, vyplul do laguny. Jeho počáteční neobratnost v řízení lodice rychle ustala a brzy si chlapec nelehké veslování bravurně osvojil. Vyjížděl stále častěji, a protože byl ze všech gondoliérů nejmenší a nejroztomilejší, jeho gondoliéry se přednostně dožadovala smetánka města. Na jeho lodi se pod stříškou odbývala častá romantická dostaveníčka i důležité obchodní schůzky, chlapec byl oblíbeným a mlčenlivým poslíčkem kněžích a brzy i palácovým poslem samotného benátského dóžete, protože byl málo nápadným, jako jediný uměl pro potěchu a ukrácení cesty po vodě svým cestujícím zalahodit svým jinošským hlasem, protože velmi rychle dospíval v mladého jinocha. Dostával za to tučné spropitné a v jeho úspěchu mu vydatně napomáhala tajemná černá ryba, která byla vždy nablízku, ale málokdo si povšiml temného stínu u lodi. Když do laguny pronikli piráti, kteří s oblibou přepadávali zlatem a drahým dřevem vyzdobené gondoliéry s bohatými měšťany a obchodníky, v Benátkách zavládl strach a panika.

Dóže přikázal, aby byly neprodleně všechny gondoliéry nabarveny černou barvou, aby se potlačilo okázalé zdobení a ztížilo se tak pirátům rozeznat na míle bohatou posádku. Ale nařízení nepomáhalo a piráti stále častěji pronikali bez potrestání až do Benátek, kde kradli a loupili i za bílého dne. Dóže proto povolal Marka, aby mu v tajnosti převezl jeho dceru na otevřené moře, kde ji měl naložit i s nejcennějším pokladem města na loď na utajované místo. Krásná Berenika v převlečení za prosté děvče i s několika svými ozbrojenými mlčenlivými strážci nasedla k Markovi do jeho gondoliéry a ještě za tmy tiše vypluli. K nim se pod hladinou připojil i černý závojnatý stín a k němu záhy přibyl i další v podobě pirátské veslice. Boj byl krátký a nemilosrdný, vojáci však dlouho nedokázali pirátské přesile vzdorovat a když se potopila i truhlice se šperky a mincemi pod hladinu, piráti pomohli z potápějící gondoliéry pouze Berenice, kterou poznal jeden z místních, který se přidal na jejich stranu.

Mladík by se málem utopil, kdyby se nechytil ploutve ohromné jednooké závojnaté ryby, která Marka doprovodila do paláce mořského vládce Poseidona, který neviděl rád, že jeho dcera Aronie, která se tak ráda proměňovala v obří černou závojnatku, přivedla Marka pro smrtelníky do zapovězených míst, ale svoji jednookou dceru miloval nadevše, a proto svolil a za potopenou truhlici s benátskými cennostmi nechal na hladinu vynořit svoji válečnou flotilu. Lodě prokládané zlatem a stříbrem, tažené delfíny a chráněné hejny racků a vodních ptáků vypluly na pomoc ohroženému městu, postavenému na laguně a sužované piráty. Admirálem byl Marko a piráti se nezmohli na žádný odpor. Bouře a tornádo je připravilo o jejich lodě i kořist a o zbytek se postarali krutí žraloci. Nádherné lodě se znovu ponořily a pouze jediná stříbrná na své palubě nesla Marka s Berenikou a temná ryba se nechala naposledy spatřit ve své lidské podobě a při rozloučení popřála oběma dlouhý a spokojený společný život a darovala Berenice zásnubní prsten jako dar od vládce moří a také vrátila městu jeho drahocenný poklad. Ale i když se celé město benátské radovalo z karnevalu celý den a noc a přitom se chystalo na svatbu mladého páru, Marko nedokázal na velkomyslnou Aronii zapomenout a nedal Berenice svůj svatební slib. Jako smyslů zbavený před užaslým davem a za vyzvánění zvonů pomalu odešel od oltáře a nečekaně sešel po schodišti, až náhle zmizel pod hladinou... Tvrdí se, že někdo vykřikl, že vidí Marka, jak se přidržuje velké bílé závojnaté ryby v doprovodu hejna malých ryb, ale výkřik se ztratil v davu. Berenika však požádala svého vlídného otce a ten ji vyhověl, sňala zásnubní prsten a ten byl dóžetem v doprovodu mnoha slavnostně nazdobených lodí pomalu, pomalinku, vnořen nazpět pro tajemnou Aronii a jejího z nejmilejších Marka. Poseidón láteřil, půl roku bylo nad Benátkami psí počasí, hromy a blesky, ale pak se i neklidné moře konečně uklidnilo, vždyť přece znáte ženy, když si něco usmyslí ...

autor : Vladimír Marek

veškerá autorská práva vyhrazena