Pohádka o jedinkrát přelstěné paní Smrti

V Černém hradě panovala tajuplná paní Smrt. Vlastně nikdo nikdy neviděl její skutečnou tvář, tak pečlivě ji přede všemi ukrývala za neproniknutelnou zlatou maskou, kterou snímala pouze v okamžiku, aby pohlédla do prázdných očí těch, které pak mlčky převáděla do Krajiny stínů a věčné temnoty ...

Byla to neobyčejně bohatá dáma, a proto ji nikdo nikdy nedokázal uplatit, aby někoho ušetřila, když se jeho život nachýlil až k jeho konci. Lidé ji nikdy neměli rádi, báli se jí a jejímu hradu se už zdaleka stranili.

Ale někteří překonali svůj strach a z hladu a nouze nebo marnivé hrabivosti vstupovali do hlubokého Černého lesa a tam v řece tajně rýžovali zlato. Zlatokopové pracovali velmi tiše a rychle, ale marně se skrývali před černými rytíři, kteří dravý proud zlatonosné řeky bedlivě strážili a zlaté valouny jim násilně odebírali a pak je všechny předváděli před hrozivou paní Smrt. Nedostalo se jim však od ní žádného trestu, nugety jim všechny navrátila zpět a navíc vždy od nich ještě získala závazný slib, že stanovený počet dnů budou zlato hledat a odvádět na její hrad jen za pravidelnou stravu a skromný nocleh v podhradí a pouze vždy jen jeden celý den v týdnu si pak mohou hledat její zlato pouze pro sebe a to jim také již navždy zůstane, nebo za něho dostanou jeho velmi považovanou hodnotu, celou řádně vyplacenou jen v mincích.

Paní Smrt se oblékala vybraně i skromně, podle stavu a hodnosti osob, se kterými se právě stýkala, ale nikdy na nikoho hlasitě nepromluvila a také neposedný roj nočních motýlů, stále přelétajících nad její hlavou, nebo ulpělých v jejích dlouhých vlnitých vlasech, jen budil u všech velké rozpaky a neskrývané obavy.

Její moc byla nezměrná a vliv nekonečný, ale její hluboko ukrývaná bolest, kterou nosila stále v sobě, ji silně dusila a přidávala jí na nesnesitelném utrpení. Znala už všechny vážné i podružné úskalí světa, těžké i drobné nemoci i nevyléčitelné neduhy všeho živého, marné lidské stesky i odhodlání se jí ubránit, stále nenaplněná lidská toužení po nesmrtelnosti, soužení z přílišného bohatství, z postrádané krásy, podlomeného zdraví, pomíjejícího mládí a nedostávajícího se štěstí, ale jak si přitom sama často uvědomila, ještě nikdy dosud nepoznala dar opětované lásky, kterého si většina lidí na Zemi považovala snad ze všeho nejvíce. Proto si pořídila pro své potěšení náhradou nádherně zbarveného páva, který jí byl vším, nikdy na něho nedala dopustit a těšil se od ní její největší přízně a také nesmrtelnosti !

Její rytíři a také všichni její poddaní jí oddaně sloužili, plnili bez vzdoru každý její písemný příkaz, ale každý do jednoho se své mlčenlivé velitelky také velmi obával a neopovážil se jí postavit jakkoliv na odpor. Stačilo jediné zakolísání, náznak odepření poslušnosti nebo nesplnění jejího psaného příkazu a neposlušní byli rázně strážemi odváděni do hradního sklepení a tam pak ihned zbaveni svého života.

Mnoho zlatokopů se troufale pokusilo svou uznanou paní Smrt oklamat a podvést, když si pracně nalezené nugety lehkomyslně ukrývali, ale paní Smrt byla nepřekonatelnou mistryní převleků a tak je vždy odhalila. Velmi vydatně jí přitom byli nápomocní i její velcí černí psi, kteří se dokázali libovolně proměňovat a také i tím vždy neomylně každého z nich usvědčili z chystané nepravosti proti stanovenému hradnímu řádu.

Ale přihodilo se jednoho večera, že i nešťastná paní Smrt porušila jen krátce své poslání, když se náhle a zcela nečekaně proti své vůli hluboce zamilovala. Do jejího nepřístupného Černého hradu jako obvykle přilétl sýček a svým naléhavým houkáním přivolával svou paní Smrt k náhlému odchodu. Zasmušilá paní tentokrát oblékla jenom obyčejnou režnou halenu s dlouhou kápí, kterou si hluboko přetáhla přes svoji tajemnou zlatou tvář a vydala se na bujarém černém okřídleném oři odletět po potemnělém nebi k domu, ze kterého měla odvést do své říše právě utonulého mládence.

Ale jeho milá nechtěla paní Smrti umírajícího chlapce vydat, přidržovala jeho téměř již nehybné tělo křečovitě v náručí a prosebně nabízela marně paní Smrti svůj život náhradou, když ten jeho ušetří. Paní Smrt byla zprvu neústupná a jen čekala, až mladá nešťastná dívka konečně usne a přestane ji bránit v jejím těžkém úkolu. Ale ta se spánku statečně ubránila a celou noc hrála před paní Smrtí teskně na loutnu a svou vytrvalou žalostnou hrou několikrát zdařile zaplašila motýly Smrtihlavy. Když se to opakovalo i druhou a pak ještě i třetí noc za sebou, neúprosná paní Smrt se poprvé nad oběma milenci slitovala a muži ztracený život navrátila.

Dojatá a vlastním silným citem pohnutá paní Smrt zažehla dlouhou voskovou svíci a podle tří označených rysek dala dívce náznaky rukou důrazně na srozuměnou, že mladíkův prodloužený život má skončit už za pouhé tři dny a pak její svit otevřel Bránu života, do které mladík opětovně vešel.

Sotva se paní Smrt vyhoupla na svého jako uhel černého létajícího koně a jen s ním zmizela za obzorem, přinutila dívka svého milého rychle k tomu, aby smrtku ihned následoval a přesvědčil ji o dalším a trvalejším prodloužení svého života.

K paní Smrti se však nebylo jednoduché ani na krok přiblížit, ale přesvědčivý mládenec se troufale přihlásil jako další zlatokop a byl proto záhy uvnitř za jinak nepřekonatelnými hradními zdmi. Před smrtkou předstíral, že je již velmi starý, nosil omšelý plášť, zkrátil a zbělil si svoje vlasy a přilepil falešné dlouhé vousy, schválně se jenom naoko přihrbil a při své šouravé chůzi používal pro oporu ještě sukovitou hůl, ale stále ještě nedůvěřivou smrtku tím jen tak neoklamal.

A protože měla stále ještě silné podezření, tak jej dala sledovat svými proměňujícími se psy. Jeden z nich se pak na její příkaz proměnil v malého jedovatého štíra a ten se mu v hlubokém spánku spustil ze stropu přímo do úst a přivodil mu, že byl od té chvíle zcela němý. Ostatní ho proto považovali za neškodného starého blázna a přestali si před ním dávat pozor, co právě mluví.

Přestrojený mladík se tak zakrátko dozvěděl také o věčném pávovi, který svou neuvěřitelnou dlouhověkostí živil u každého v Černém hradu fantastické legendy a obrazotvornost. Vědělo se o něm jenom tolik, že prodlévá v tajné komnatě s malým oknem a jeho zlatou klec osvětluje nepřetržitě dnem i nocí pouze jediná svíce, ale ta záhadně nikdy nedohasíná ...a nikdo se k němu nesmí při krmení ani nachýlit, aby se tak páva ani letmo nedotkl, jinak bude přísně od paní Smrti potrestán. Když se nenašel nikdo, kdo by se právě o páva postaral, belhavý bělovlasý muž se sám posuňky nabídl, že páva napojí čerstvou vodou. Než k němu však konečně vstoupil, ještě naposledy byl varován, že přivolá - li vylekaný a příliš plachý páv svou krutou paní, bude bez milosti vytrestán ! 

Přibližovala se rychle půlnoc třetího dne a zamilovaná paní Smrt nedočkavě osedlala svého koňského okřídlence, aby si do domněle ztichlé a spící vesnice dojela pro svého vzkříšeného oblíbence, kterého si pevně vymínila již natrvalo odvézt do svého Černého hradu k svému pávovi, ale k jejímu velikému překvapení se tak nestalo.

Prostá dívka ji přechytračila ! Všechno, co jenom ve vsi mělo ruce a nohy, chodilo právě po neklidné návsi s rozžatými svícemi v rukou a navzájem se hlasitě překřikovalo, aby tak navedení vesničané paní Smrt docela zmátli. Všichni byli před smrtkou v úplném bezpečí, žádnému z nich nemohla ublížit, nebyli jí zavázáni a ještě nenadešel jejich pravý čas.

Vesničané to dobře věděli, smrtce se posměšně vysmívali a jenom ji více zaváděli od domů s ukrytými malými dětmi. Kůň mezi nimi zmateně pobíhal, až se rozzuřené smrtce vyplašil a ta se přitom po pádu z něho ošklivě potloukla. Ani vyslaní Smrtihlavové z její hlavy nikde mladíka nedohledali a tak se k smrti uražená smrtka jen zmohla k tomu, že nenávistně vytrhla vzpurné dívce svojí kouzelnou svíci z jejích pevně sevřených dlaní a hořící malý plamínek na ní provždy bezohledně zhasila ...

Ale v dívčiných očích se neodrážel žádný žal, spíše si u ní povšimla pobavení a neskrývané radosti a také nevídaného ulehčení. Když se proto paní Smrt zprudka ohlédla za sebe, uviděla tam stát stále ještě živého mladíka s jejím nejmilejším pávem v náručí a s lucernou s věčně hořící svící, kterou se však právě chystal z úst zvlhčenými dvěma prsty ruky výhrůžně zhasit !

Paní Smrt se rychle dovtípila, že když k tomu svolí, přijde rázem o svého jediného opeřeného miláčka a také zároveň i o jediného muže, kterého kdy milovala a tak paní Smrt raději velkoryse ustoupila, když si u dívky ještě k tomu povšimla nového života a tak se znovu rozmáchla svou štíhlou bledou paží, zdobenou zlatými náramky a tak znovu rozžala dívčinu svíci, udržující mladíkův život, kterou ji znovu podala do jejích mateřských rukou. V ten okamžik také opustil malý nevzhledný štírek navždy mladíkovo jedem ochromená ústa a on paní Smrti poděkoval za svůj další život a s náležitou úctou pomohl královsky vystrojené paní Smrti zpátky do sedla.

Pak ji ještě na usmířené rozloučení nebojácně požádal o políbení a přitom ji vydal zpět jejího nádherného majestátného páva. Paní Smrt se zapýřila podobně jako její paví klenot a říká se, že pouze tomuto odvážnému mladíkovi jako jedinému smrtelníkovi vůbec, tehdy jen krátce odkryla svou tajemnou tvář, neustále skrytou pod zlatou maskou a ten užasl před nečekanou krásou její tváře a hlasu. Byl to první a také poslední opravdový polibek, který paní Smrt od nějakého smrtelníka dobrovolně přijala.

Každý člověk i človíček si paní Smrt představuje docela jinak, ale u všech vždy vzbuzovala, vzbuzuje a bude natrvalo budit zaslouženou úctu i náležitý respekt. A protože je věčná a nadmíru vytrvalá a jednou navštíví vše i všechny, pamatuj si každý a stále dbej nenápadného varování z tesaného nápisu do kamene popelínských božích muk už napořád nicotný človíčku, který vyrosteš, sotva že se naděješ, že : ,, Tvůj věk uteče rychle, nenadále ! Neustále v paměti to měj ! ''

Chraňte si svůj život lidičky drazí, nic nadpozemsky cennějšího ani není, vždyť vícekrát se totiž paní Smrt dozajista od nikoho již tak snadno přelstít nedá !

autor : Vladimír Marek

veškerá autorská práva vyhrazena