Chodská pohádka

( Volně na motiv slovní hříčky herečky Pavly Rackové O růžové bačkůrce ).

V Domažlicích se - na rynku o Chodském jarmarku - srazili, zrovinka u kašny na starobylém náměstí u kostela s nakloněnou věží, hned tři kupci a začali se mezi sebou v mžiku hlasitě přít o nejlepší místo pro vyložení svého zboží a postavení kupeckého stánku. Nejhalasnější z nich byl prodavač zrcadel z Benátek, ale ani kovářský mistr ze Švejcar se nedal odbýt a ustoupit nehodlal ani český bačkorář od Pelhřimova.

Z toho babylonského okřikování až bolely uši, ale vše bylo marné, nikdo je nedokázal přivést k chladnému rozumu a vzájemné domluvě. Odvedli proto rozhádané kupce před váženého rychtáře, který ve sporech zastupoval samotného krále, aby je na Chodském hradě správně mezi sebou rozsoudil.

Ale to byla moc těžká věc, spravedlivě rozhodnout, které zboží je právě to nejlepší, a proto si zasluhuje také nejpříhodnější místo. Rychtář dával kolovat dvanácti přísedícím konšelům města jejich nabízený tovar, ale nikdo z toho nebyl moudrý. Ani tichý písař a ani oba výmluvní převaděči cizích řečí neuměli nijak poradit. Nože, nádobí, ale i zrcátka a tabulová zrcadla a stejně tak i papuče a bačkory se všem na Hradě zdály stejně užitečné a soud se nemohl ujednotit.

Aby se úplně vyloučilo veškeré nadržování a přimlouvání, rozhodnout měla svou dětskou prostomyslností rychtářova dcerka Zuzanka. Každý kupec měl v soudní síni chytře představit svou jedinečnou věc a ta, které dívenka věnuje nejdelší čas a pozornost, nakonec rozhodne o vítězi sporu. Kupci souhlasili, ale předtím vyhledali vyhlášenou místní kartářku v šenku a ta každému z nich za předem dohodnutou přiměřenou úplatu poradila, jak soud vyhrát.

První přišel na řadu silný helvétský kovář. Nechal v sále před všemi přítomnými postavit malý mřížovaný altánek. Když do něho Zuzanka vešla, rychtář otočil přesýpacími hodinami. Holčička byla unesená z umně vykovaných spirálových květin s mnoha plátky postříbřených kovových listů, mřížoví zase mělo na sobě roztodivné cizokrajné ptáky a také roztomilé malé postavičky elfů, kteří ve svých rukách přidržovali pozlacené vavřínové pruty. Zuzanka si dlouze lákavé zdobení prohlížela, a když se dost vynadívala, chtěla ze zdobného altánku odejít. Ale malý zámeček dveří byl pevně uzamčen. Trvalo ji drahnou chvíli, než nalezla ten jediný správný klíček mezi ostatními, rozvěšenými nenápadně na kovových altánových rostlinách.

Kovář nebyl spokojen, Zuzance se podařilo odejít ještě, než se hodiny zcela přesypaly. Kupec se zrcadly postavil se svými dvěma čilými pomocníky ze zarámovaných benátských zrcadel labyrint a Zuzanka z jeho středu měla vynést panenku a snad by ani z něho sama nedokázala nikdy vyjít, nebýt k jejímu štěstí malých vytroušených kamínků a drobného písku z těžkých bot brebentivého taliána, které nabral u břehu místní říčky Zubřiny, když zkoumal, zda by se písek nehodil k výrobě čirého skla. Ani ve skleněném bludišti proto Zuzanka dlouho nezaváhala a nenápadná cestička ji spolehlivě vyvedla ven, ještě než určený čas docela nevypršel.

Bačkorář z Čech dal potom, když všechna zrcadla zase odnesli, vysypat uprostřed sálu celý náklad svých bačkor, sandálů, papučí a všelijakých pantoflí a Zuzanka si v nich měla vybrat zdarma jeden pár jen pro sebe. Ať hledala, jak hledala, stále se nemohla dohledat. Všechno z toho jí bylo příliš velké, nebo zase malé. Stejné to bylo s pantoflíčky i s všelijakými papučemi. Ale pak přeci jen nalezla, co potřebovala. Jednu docela malou růžovou bačkůrku, co jí padla právě na míru jako ulitá. Jenomže zase nebyla k nalezení ta druhá. Už z toho marného hledání byla tak znavená, že v té měkkoulinké hromadě k překvapení všech tvrdě usnula a tak se spravedlivý rychtář chystal poměřování ukončit. Zuzanka však právě v této chvíli rychle zase procitla, když ji probudil předčasný vítězoslavný hurónský smích obou vypečených kupců, kterým ale pak rychle přešel veškerý posměch z tváří, když znovu pokračovala ve svém pozorném hledání scházející bačkůrky ...

Bačkorář tím tak nad kovářem i zrcadlářem na celé čáře vyhrál. Zuzanka stále ještě trpělivě prohlížela navršenou hromadu s jednou slušivou a hřejivou bačkůrkou na noze, když moudrý rychtář doklepl ztěžka třikrát kladívkem do dubového stolu na znamení svého úřadu, že stanovený čas již právě vypršel a tím tedy bylo rázným soudem pro všechny strany sporu jednou provždy konečně rozhodnuto.

Chodské trhy s veselicemi a pouťí již byly v plném proudu, když povoz s bačkorami doprovázel čestný špalír krojované stráže Chodů s blyštivými čakany v rukou až ke kostelu, kde si mohl bačkorář již bez zbytečného hádání vyložit všechno své zboží, a protože lidé dobře věděli o jeho vyhrané při o nejlepší zboží ve městě, všechno brzy úplně rozebrali.

A ani malá Zuzanka nepřišla rozhodně zkrátka, její druhá a s vděčností darovaná bačkůrka byla totiž k nedohledání jenom proto, že byla stále ještě dobře uschovaná u jinak přepoctivého bačkoráře za košilí, tak jak mu poradila tuze nazlobená kartářka potom, co jí vychytralý taliánský mluvka zaplatil jenom kočičím zlatem a lakomý kovář proradně zase jenom falešnými dukáty, aby je za to po svém řádně vytrestala ... Však toho pro učiněnou ostudu také mnoho neprodali a tak se oba hamižní kupci dlouho Chodsku raději vyhýbali uctivým obloukem! 

Inu už je tomu odpradávna tak, že kdo se směje naposledy, ten se také směje ze všech nejvíce a nejlépe !

autor : Vladimír Marek

veškerá autorská práva vyhrazena