Pohádka o cvrčkovi v pražském orloji

Na pravém břehu řeky Vltavy, na vydlážděném starobylém pražském náměstí, odjakživa proudily tisíce lidských nohou. Byly malé i velké. Kráčely pomalu, těžce, obtížené starostmi a zármutkem. Anebo spěšně, poháněné radostí, touhou a nadějemi.

Ale většina kroků ustala, na jediném a vždy stejném místě, pod orlojem ...

Proti němu stojí stařičký i přesto pečlivě udržovaný dům, pojmenovaný ,, U Červené lišky ''. Je dobře zbudovaný z lámaného odolného kamene, zdaleka kdysi přivezeného, z otesaného tvrdého dřeva z hlubokých pomezních lesů a pálených cihel, ručně tvarovaných, které uvnitř zadržují teploučko a vzpomínky.

V jeho šerém a málo přístupném kamenném sklepení žil kdysi malinkatý cvrček.

Ještě nikdy dosud neviděl denní světlo božího světa, a proto byl celý, celičký běloulinký jako právě padlý sníh. Podobal se málem šperku, nebo drobné květince, které zdobily svatební šaty od štěstí uplakaných nevěst, které se nechávaly od pražského orloje svými pozornými manželi láskyplně odnášet v náručí, nebo odvážet v drahých kočárech do svých nových domovů.

Rozlehlý kamenný podzemní sál obsahoval dlouhé řady truhlic s těžkými víky, které byly ještě navíc zpevněné pobitými pásky kovu a ochráněné proti svévolnému otevření kovanými petlicemi s těžkými visacími zámky a ještě k nim přivěšenými voskovými pečetěmi.

Když byl ještě cvrčínek maličký, neopatrně se ze zvědavosti propadl nějakou mezerou v podlaze až do hluboké temnoty a ticha. Potloukl se a velmi se sám bál. Aby zaplašil svůj strach, začal hlasitě cvrkat. A jeho cvrkání k němu brzo přivedlo myšáka Flopa. Pojmenoval si ho tak pro sebe noční hlídač, protože dovedl neuvěřitelně vysoko poskakovat. A sotva se spolu seznámili, otevřely se se skřípěním těžké kovové dveře, pak zdobná mříž a do sklepení pomalu po schodišti vešel s hořící loučí v ruce starý vousatý hlídač. Pozorně obhlédl všechny pečetě a zámky a když se ujistil, že jsou všechny neporušené, začal hledat po všech koutech původce lomozu. Ale nemohl cvrčka nikde najít. Zahlédl jen Flopa, jak zmizel v rozsedlině mezi kameny a tak jen za ním mávl rozmrzele rukou.

Flop si totiž ještě dobře pamatoval svůj nedobrovolný pobyt, jaký mu pro své obveselení hlídač kdysi nachystal ve sklenici, který ukončil až jeho rekordní skok přes její okraj. Sotva nevrlý klíčník odešel, cvrček zacvrkal. A hlídač se proto rychle vrátil nazpět, ale ani tentokrát nikoho neobjevil. Opakovalo se to ještě několikrát po sobě, než znavený hlídač odešel za jinými svými povinnostmi.

Myšák Flop se brzy vrátil a se cvrčkem se snadno spřátelil. Vyprávěl mu o všech důležitých novinkách ve městě, přinášel jídlo a slíbil, že cvrčka, až trochu povyroste a zesílí, už brzy z podzemí vyvede, aby tu světskou nádheru mohl uvidět sám na vlastní oči. A tak se cvrček už na jejich společný výlet velmi těšil.

Ale potom se Flop dlouho neukázal. Cvrčkovi bylo opět smutno a dostal hlad.

A tak cvrkal. A když přiběhl hlídač, necvrkal. A když odešel, cvrkal. A necvrkal. A pak zase cvrkal. A necvrkal. A cvrkal. A cvrk. A ticho. A cvrk a ticho ... tak stále dokola, až hlídače celého upotil. Louč na stěně dohořívala a cvrček okousával ulomenou třísku, ale vůbec mu nechutnala. Tak byl ustýskaný a osamělý, že si vůbec nepovšiml, že hlídač ještě neopustil podzemí a nehnutě vyčkával na jeho cvrkání. A když se cvrček konečně cvrkáním prozradil, hlídač už stál přímo nad ním a chystal se hmyzího drobínka ušlápnout.

Cvrček se přikrčil a zavřel pevně oči a … jeho cvrkot naráz ustal. Nastalo hrobové ticho! A trvalo dlouho. Až se hlídač polekal nicoty, která kamennou kobku náhle pohltila.

Hlídač omluvně odsunul obrovitou botu a rozpovídal se cvrčkovi o svém těžkém údělu, naříkal na časná vstávání, loupání v kříži a brnění v nohách, dlouhé hodiny bdění, na nespravedlivou odměnu a vysmívání od druhých za svou snižovanou službu. A cvrček k němu zdola vzhlížel a cvrkal k němu pro povzbuzení svou zvláštní tklivou melodii. Zdálo se, že si ti dva tak rozdílní tvorové dokonce rozumějí. Hlídač pohnutě odešel a postaral se o to, aby dveře a mříž za nimi přestaly vrzat a přinášel malému cvrčkovi mušky, můry a přilepšoval mu i ze svého. Také častěji obměňoval hořící louče, aby už přes celou noc nikdy nevyhasly a zaplašily tak úplnou tmu. A ráno, sotva se hlídač dotkl zámku dveří, už se oba přes dveře vítali hřejivými pozdravy, tak vroucími, jak to jen oba dovedli.

Tak uběhly dny a týdny, když se nečekaně ve sklepení objevil myšák Flop. Byl potěšený, že nalezl svého kamaráda v pořádku a vyzval ho, aby mu prolezl do kožichu a hned spolu vyrazili na povrch. Cestou cvrčkovi vyprávěl o své zlé nehodě s nastraženou pastičkou, ze které sotva vyvázl a ukazoval přitom na jizvy po šrámech, které se už úplně zhojily.

Ráno jako obvykle se hlídač opět těšil na shledání se svým malým přítelem, ale toho nikde nebylo. Rozrušený hlídač prolezl po kolenou celý sál, prsty vkládal do kamenů po stěnách a když objevil dlouhou okousanou třísku a na jedné z beden otvor po ní, porušil bez rozmýšlení pečetě na nich, otevřel zámky a v největších obavách pečlivě prohlédl obsah všech beden, ale kromě vzácných rukopisných listin, všelijakých drahocenností a mincí vůbec nic živého neobjevil. Už, už, se mu najednou zazdálo, že cvrčka konečně objevil, ale zmýlil jej jen nádherný a velmi drahý vybroušený kámen velmi podobného tvaru, který byl vsazený ve veliké náušnici.  Hlídač pečlivě urovnal vyložené poklady podle seznamů na své místo, truhlice znovu uzamkl a znovu řádně zapečetil, ale jeho kroky byly nyní těžkopádné zklamáním a jindy neomylné a jisté ruce se mu u dveří při uzamykání třásly z nečekané ztráty nejbližšího přítele.

Myšák Flop s pevně přichyceným cvrčkem v srsti zatím šťastně unikli zákeřné kočce Klotyldě a vyšplhali až na portál orloje. Cvrček byl nadšený pohledem na Staré Město pražské posypané věžemi a věžičkami jak maminčin nedělní koblížek od cukru, v ulici proudily davy různě a cizokrajně brebentících lidiček, kteří byli nyní stejně maličcí, jako byl cvrček. Na ulici hrály táhle tklivé harmoniky a bujaré housličky. Prodavači vyvolávali své zboží a znavení koně ržáli pod tíhou naložených povozů. Cvrček se podíval zálibně do slunce a přitom na docela malou, malinkatou chviličku ztratil úplně zrak. 

A právě toho v mžiku využil pozorný divoký holub Emil a cvrček se náhle ocitl v jeho zobáku. Nestačil však cvrčka pozřít, tak to bylo pro něho velké sousto a k tomu se na něj ještě nepřejícně slétlo celé holubí hejno. Zaskočený holoubek cvrčka nešetrně upustil a ten se pak už raději rychle ukryl v rámu okenice orloje. 

Zatím hlídač hledal cvrčka po celém domě, vršil pro něho hromádky jídla, ale vše bylo marné. Hlídač byl smutnější a smutnější. Aby přišel na veselejší myšlenky, zhotovil pro cvrčka maličkatý domeček. Práce mu rychle přibývala a k tomu si pískal. Když byl hotov, usadil domek tak, aby cvrčka od chladné země nestudilo.

A ukrytý cvrček si na hlídače opravdu vzpomenul. Copak asi dělá ? A pojednou měl pocit, že ho z výšky pozoruje, ale nebyl to on, pouze mu byl ten člověk dole pod ním velmi podobný.

Hodiny orloje odbyly celou a okenice se otevřela a před cvrčkem se objevila pohyblivá galerie apoštolů. Cvrček toho hbitě využil a než pod ním níže stanoucí kostřička na orloji kostěným pahýlem ruky malým zvoncem na rozloučenou varovně dozvonila a pod stříškou v horním výklenku zlatý kohoutek dokokrhal na příslib trvání věčnosti světa, tiše náš broučínek vklouzl do hlučné síně se stařičkým hodinovým strojem, pevně kdysi usazeným v kovovém rámu.

Kam se jen cvrčík podíval, všude kolem byla otáčivá kola a kolečka, hřídele a páky, složité převody a dlouhé řemeny z kůže a ještě delší pohyblivé a různě nastavované drátky. Něco tak složitého a hřmotného ještě nikdy předtím neviděl, ani neslyšel. A když to čekal nejméně, náhle ho nevlídně uchopilo něco zubatého ...

A už byl násilně vlečen do mechanismu starých hodin! Jen jediný hodinář v zemi a teď i cvrček se tak dopodrobna zblízka seznámili se složitostí a ostrými nástrahami rytmického strojku, kterým jen s velikými obtížemi nakonec přece jen unikl.

Jeho vlečení, propadávání, smýkání, uhýbání a kroucení nejprve v tichosti a pak s hlasitým pobavením, přihlížela ze svého hnízda v orloji straka - zlodějka a veliká parádnice Klárinka. Když konečně s ohromným štěstím ustalo, pozvala zlomyslná straka malého cvrčka do svého hnízda a vychvalovala se před ním svým nakradeným lupem. Byly to povětšinou jen laciné třpytivé tretky, ale i zlaté a stříbrné prstýnky a dokonce cibulové hodinky na řetízku a také jedna zlatá náušnice se vsazeným zářivě blyštivým briliantem obzvláště vysoké ceny. 

Cvrček se před strakou rozpovídal o hlídači a poprosil ji, zda by mu tu náušnici pro něho nevydala. Mohl by ji prodat na trhu v ulici a mít se pak mnohem lépe. Lakomá straka se mu jen vysmála za jeho hloupý a opovážlivý nápad a ze svého hnízda ho zčerstva vyprovodila, ať se jen rychle vrátí tam, odkud přišel.

A cvrčkovi se opravdu velmi zachtělo zpět domů. Objevil se myšák Flop a cvrček požádal o návrat. Klárinka zakrákala a oba pobízela k odchodu, ale jak se nad nimi vznesla, v zápalu zloby ji zachytila kovová spona a háček na drátu ji počal za poraněné křídlo pomalu vtahovat mezi ozubená kola. Flop naříkající Klárinku už odepsal a chystal se s cvrčkem odejít, ale cvrček popadl Klárinčino vytržené peříčko a pospíchal straku zachránit. Vsunul brk do soukolí a skutečně na malou chvíli rytmický stroj zastavil. Kolečka se trhavě zadrhávala na jednom místě, ze dřeva vyřezávaní apoštolové se poslušně zastavili a celé město pod orlojem se pojednou zpytavě obrátilo k zastaveným hodinám. Už se zdálo, že pohmožděná a vysílená straka z pevného sevření vyvázne, ale kolečka strojku křehké pírko postupně stlačily a pak mezi sebou úplně rozmačkaly.

Netečně mlčenlivé sošky apoštolů se znovu rozpohybovaly a straka Klárinka se tak znovu nebezpečně přiblížila k svému nezadržitelnému konci ...

Už to bylo zcela beznadějné, když tu opětovně stroj naráz ztichl a okamžitě se zastavil. Myšák Flop totiž v poslední vteřině statečně přehryzl nějaký kovový drátek a vylomil si přitom přední zub. Straka i cvrček se mu museli vysmát, jak byl legrační. Ale bylo to i z ulehčení nad pomyšlením, co se všechno mohlo stát. Vylekanou straku šetrně vyprostili a ošetřili a ta jim ještě bez dlouhého rozmýšlení na rozloučenou vydala s poděkováním a z návalu vděčnosti za záchranu svého ptačího života převzácnou zlato - briliantovou náušnici.

Flop si ji vložil opatrně do své tlamičky, cvrček se zachumlal v jeho kožiše a pak už složitě a pomalu krkolomně sestupovali po výstupcích portálu a lhostejných sochách na orloji zpátky do utichlé noční ulice.

A netrvalo dlouho, cvrček už spinkal ve svém novém barevném domečku. Bylo to milé a dojemné přivítání, když se oba přátelé opět shledali. Hlídač si snadno v podzemní pokladnici ověřil, že darovaná náušnice, která se mu hned zdála velmi povědomá, skutečně přebývá a s povděkem si ji proto ponechal a pokusil se ji výhodně prodat. 

Nepřející a pochybovačný klenotník si snadno ověřil pravost nabízeného skvostu, a protože podezíral chudého hlídače z krádeže, úmyslně zdržoval nákup šperku až do té doby, než jeho tovaryš tajně přivolal na hlídače rázné biřice, kteří starého muže odvedli. A později přísný soudce vyrozuměl také bohatou šlechtičnu ze zámku, která si dala před měsícem po nevyjasněné krádeži druhou zbylou náušnici do městské pokladnice do úschovy před nenechavým pobertou. Přivolaná jemnocitná paní spolehlivě svůj ztracený drahocenný šperk do páru poznala a hlídač byl proto za domnělou krádež přísně potrestán dlouhodobým uvězněním. Nikdo hlídači nevěřil, že náušnici získal darem od malého cvrčka, který byl sice ukrytý společně s myšákem Flopem v soudní síni pod lavicí, ale svým přehlíženým cvrkáním mu nemohl nijak pomoci.

Do pokladnice nastoupil nový hlídač, ale ten byl k marnému cvrkání o nevině stejně lhostejný jako soudce i celá porota. Když si paní hraběnka vyzvedla nazpět obě náušnice, cvrček s myšákem Flopem nepozorovaně nastoupili do jejího kočáru a nechali se dovézt do jejího sídla. A tam vyčkávali, až se zase straka Klárinka pokusí ze zámku odnést nějaký blyštivý vzácný předmět. A opravdu se nezmýlili. Neopatrná hraběnka totiž znovu umožnila Klárince ukrást stejný šperk, který neopatrně odložila před koupelí u otevřeného okna. Ale tentokrát jí před nenechavým zobanem Flop okno uzavřel a proto již s ním nemohla odletět. Svým krákoráním přivolala služebnou a ta přivolala svou paní. Ta nemohla uvěřit vlastním očím, když spatřila malinkého cvrčka, který ji upuštěnou náušnici na podlaze ohlašoval svým cvrkotem. Paní se rázem dovtípila, že velmi pochybila. Na její ráznou přímluvu u soudce byl ihned uvězněný hlídač očištěn na neprávem pošpiněné cti a rychle osvobozen. Zámecká paní si od něho nalezenou náušnici, darovanou dokonce samotným císařem, ráda omluvně odkoupila za velmi dobrou cenu nazpět. A na výraz svého vděku nechala i cvrčkův domeček přizdobit od klenotníka třpytivými drahými kameny.

Hlídač už dávno, dávno nežije a kdo ví, jak dopadl myšák Flop i malý cvrček, který už potom příliš nepovyrostl, ale jeho malinkatá a nezvykle drahými kameny vykládaná chaloupka se mnohem později dostala do kamenného sklepení stejného a tehdy ještě peněžního domu jako cenná památka v nerozbitné schránce v trezorovém sálu, kterou na tomto bezpečném místě nepřetržitě pod svitem ostrých zářivek a také bedlivým dohledem kamer ještě donedávna opatrovali bdělí správci těch největších a nejcennějších lidských pokladů. Asi mi to nebudete příliš věřit, ale když jsem to místo jednou také navštívil, tak se tam odkudsi znovu rozléhalo nezaměnitelné cvrkání, které ale pak najednou rázem ustalo, jen když jsem se jen kradmo přiblížil ... 

Dnes tento nákladný a vůbec nejdražší dům v celém hlavním městě s roztomilou střešní věžičkou přitahuje své malé i velké návštěvníky z celého světa svými četnými rozlehlými prostorami s nádhernou stropní výmalbou a schodišti, naplněnými úchvatnými a nezapomenutelnými optickými kouzly a tajemnou iluzorní magií.

A kdyby vám chtěl někdo někdy namluvit, že se v Praze znovu hodně krade, klidně tomu uvěřte, protože to se jen zase dočasně přemnožily straky - zlodějky, které seberou vše, na co jen přijdou. Už jsou prostě od přirozenosti takové. Tuhle zase jedna prolétla kolem orloje a nesla si ve svém marnivém zobáku něco hodně lesklého.

Ani bych se nijak příliš nedivil senzační novinové zprávě, že se pražský orloj opět na malou chvíli záhadně zastavil, protože historie se někdy strašně ráda v záludné časové spirále znovu opakuje ...

autor : Vladimír Marek

veškerá autorská práva vyhrazena