Nepohádka o Květech zla

/ Věnováno památce Hany Nejtkové /

Ve stověžatém městě, ani ne na jeho okraji, ale ani ne v jeho středu, stál patrový peněžní dům. Ani nebyl příliš krásný, ani nebyl nijak ošklivý. Ani nebyl největším, ani nebyl nejmenším. Nebyl zrovna vysoký, ale ani nebyl nízký. Ani nebyl starý, ale ani nový nebyl. Nebyl strohý, nebyl ani příliš zkrášlený, ale byl přísně účelný a všemi přičinlivými lidmi často navštěvovaný.

Vcházeli do něho soustředění i roztěkaní a po nějaké době z něho zase obvykle spěšně vycházeli. Každý z něho našel snadno cestu. Ale to jen proto, že lidé míjeli bez povšimnutí čtyři postranní tajné dveře, ve kterých stály a v průchodu jim účinně bránily čtyři tajemné černé klíčnice v lehkých nařasených černých šatech, které na nich byly tak přilnavé, že se až zdálo, že jenom vystavují na odiv svoji ženskou krásu a mladistvý půvab. Všechny měly opravdovým zlatem ztěžklé vlasy a každou z nich v útlém pase obepínal těžký zlatý opasek. A všechny ve své dlani pevně svíraly zlatý klíč. Našli se i tací opovážlivci, kteří se před nimi se zájmem zastavovali a mnozí se snažili z jejich tváří a náznaků gest vyčíst, kde je asi ve dveřích, jenž všechny svým tělem zastupovaly, ukryt zámek pro klíč, který však nikdo z nich nedokázal žádné z nich vytrhnout z ruky, tak křečovitě každá helfa svůj klíč přidržovala a pečlivě ochraňovala.

Černé helfy byly ke kolemjdoucím zcela lhostejné a pohrdlivé, stály bez jediného pohnutí a tak lhostejně a nezúčastněně, že se brzo každému svou strnulostí omrzely. A až dosud každého zdařile oklamaly a tajemství černých dveří podržely nadlouho v naprosté tajnosti. Klopily cudně svůj černý zrak a nikdy lidem nepohlédly zpříma do očí, nestály na pevné zemi a vlastně se jen volně a zlehka vznášely, přidržované na jednom místě nějakou neznámou a vytrvalou silou.

Když se k černým dveřím přiblížila Hanička, která byla štíhlounká zrovinka tak jako nejtek, že jí podle toho tak i jmenovali, jedna z černých helf náhle před ní sama upustila k zemi svůj zlatý klíč. Ostatní černé klíčnice se proto velmi škaredily, ale už se tak stalo. Jenomže Hanička toho vůbec nedbala. Byla úplně mimo sebe. To proto, že již dříve neposlechla přísným nařízením a zákazům, i dobře míněným radám a vešla do zapovězené zahrady zlomocného Exitorase, který ji sem přivábil pomocí omamných květin, jejíž vůni zcela propadla a již jí nedokázala sama vzdorovat, až tak stala se na ní neustále závislou. Černý čaroděj Exitoras byl k Haničce zprvu vlídný a milý, provázel ji po své zahradě a poskytl ji vždy mírná a hřejivá slovíčka a s nimi ale zákeřně vždy přidával i několik málo provoněných květů, ale když se Hanička k němu vracela stále častěji a častěji a vynucovala si od černého čaroděje stále více a více silnějšího a více omamnějšího okvětního aroma, stal se krutým a bezcitným. Hanička byla účinkem silných květů zesláblá, nejistá a najednou nebylo kam by se před zhoubným a bezohledným černým čarodějem mohla ukrýt. Proto byl právě otřesené a nerozhodné Haničce od helfy nabídnut zlatý klíček, aby se mohla před Exitorasem na bezpečném místě ukrýt a ochránit.

Černá helfa nedbala výčitek a hrozeb od ostatních klíčnic, které se velmi strachovaly, že je za to černý čaroděj potrestá, protože dobře věděla v jakém je dívka nebezpečí. Snesla se pomalu na zem a odepjala svůj zlatý opasek, aby jím ochránila nebohou dívku. Jemné šaty pomalu sklouzly z plných ňader černé klíčnice a na levé straně její hrudi se obnažil zlatý zámek ve tvaru srdce s otvorem pro klíč. Hanička konečně po dlouhém váhání poslechla naléhání polonahé černé dámy a sebraným zlatým klíčem otočila v jejím zlatém srdci, které rázem puklo a dveře se rychle a nehlučně otevřely, ale Hanička zůstala nerozhodně mezi nimi a její nekonečná váhavost a pochybovačnost ji zabránila zcela vejít a dveře tak za sebou včas uzavřít. A když se tak konečně stalo a bronzové dveře se za ní příliš pozdě zavřely, ztratila již příliš drahocenného času a aniž si toho nebohá Hanička povšimla, již ji skrytě následoval zlomocný Exitoras.

Dveře se konečně úplně dovřely a Haničku pohltila úplná tma a nicota, ale její zlatý opasek se rozzářil zlatavým světlem a bezpečně ji vyváděl z černé temnoty. Jeho paprsky Haničku chránily před Exitorasem, který se k ní nemohl pro silnou záři ani přiblížit, ale když Hanička pojednou zacítila závratnou vůni, spojenou s extází všech svých poblouzněných smyslů, která se linula z napuštěných čarodějových vlasů, vousů a šatů, opustila ji náhle veškerá vůle a víra, že neopatrně přivolila až k tomu, že si zlatý opasek sama dobrovolně odepjala, aby se mohla k němu těsněji přiblížit a ještě více se opájet jeho mámivou květinovou vůní. Z opasku se přitom pozvolna vytrácel silný svit, stejně jako se z nebohého děvčete navždy vytrácel její mladý život. Hanička upadla do hlubokého bezvědomí a takto odevzdaně osamocená pak spočinula v náručí černého čaroděje. Ten si ji odnášel nazpět jako snadnou trofej a uvěznil ji v uprázdněných černých dveřích, jako se to stalo již i všem ostatním helfám. V jejích černých prsou již dlouho nebije srdce, ale je v nich uložena vzácná a spásná naděje pro někoho, komu sama podle svého uvážení podá svůj zlatý klíč a svůj zmarněný zlatý opasek života, který dokáže bezcitnému černému čaroději vzdorovat a ubránit se mu na nelehké cestě zpět ze zahrady nebytí a omamné bezduché závislosti na hrozivých a zmarňujících květech zla.--

autor: Vladimír Marek

veškerá autorská práva vyhrazena