Spolek rodáků z Domažlic a okolí

autor : Vladimír Marek, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ústav českých dějin, 2008 - 2009 ( konzultanti : doc. Jana Čechurová a prof. Eduard Maur )

           Spolek rodáků z Domažlic a okolí v Praze ( 1883 ) 1902 - 1953

Dnešní nepříliš rušná ulice u pravého břehu řeky Vltavy za Branickým mostem, přiléhavě pojmenovaná Psohlavců, na rozhraní městských částí Braníka a Hodkoviček ve 4. pražském obvodě, vytváří oprávněnou asociaci o zdejším působení rodáků z Chodska a Pošumaví a tento zájem o ně se stal vlastně prvotním základem této skromné studijní práce, sloužící k doplnění spolkových rodáckých aktivit v Praze. 

Kdo ve skutečnosti byli tito lidé ? Jaká byla mentalita jejich doby ? Jaké motivační snahy je přivedly z jihozápadních Čech ( tradičně již ve 2. polovině 19. století ) k tomu, aby v hlavním městě Praze společně zakládali rodácká sdružení a v nich ( podle svých nejlepších schopností a mnohdy jen omezených možností ) projevovali své silně přetrvávající sympatie a vřelou náklonnost k svému - z různých důvodů opouštěnému - rodišti, s nímž tak nepřestávali ztrácet stálý kontakt a udržovat přátelské vazby ? Jak byli  svému rodnému kraji v hlavním městě prospěšní a jak z něho prospívají nyní ? Jaké mají na Chodsku své další záměry ? To byly hlavní otázky, jenž si vynucovaly jejich pravdivá zodpovězení, a protože odborná literatura k tomuto tématu vlastně není téměř žádná, měla by zde předkládaná a ne vždy vyčerpávající fakta, ale přesná data, úřední záznamy a výmluvná svědectví od dosud žijících pamětníků, významně posloužit k stále hlubšímu pramennému poznání tohoto postupně odkrývaného i velmi zajímavého tématu. Ne vše z toho však na tomto místě ještě bylo řádně a dostatečně vysvětleno a mnoho ještě stále čeká na své odhalení a ne vše z dosud odhaleného bude zcela jistě pozitivně hloubavým čtenářem reflektováno. Vesmír a ani zdánlivě ,, titěrný člověk '' , v něm se jen dočasně nacházející, nebyl, není a nikdy nebude jen achromatickým, tedy černým nebo bílým, kladným či záporným. Nezbývá, než v tomto ohledu i někdy dechberoucí realitu přijmout a snad i tímto otevřeným zveřejněním došlo k mnohem pozornějšímu a smířlivějšímu posuzování,  či alespoň k nutnosti akceptování značného individuálního přínosu v rodáckém spolku Psohlavci v Praze u jinak ale neskutečně rozporuplné, proměnlivé a sotva postižitelné i asi už trvale nejproblematičtější rodácké osobnosti Jaroslava Žáčka  -  Domažlického, které by však nemělo být v žádném myslitelném případě rovno jeho rehabilitaci, kultu, či snad dokonce  ( pro vážné podezření z jeho nevyjasněné spolupráce s StB pro na jeho osobu vedený svazek ,, Spisovatel ''  s registr. č. 5823 / 1 . zvláštního odboru MV s chybným písařským zápisem dne narození ) zcela vyloučené glorifikaci !

V hlavním městě Praze bylo v období let 1895 - 1990 úředně evidovaných 1.228 (!) spolků ochotnických, čtenářských a zábavních, což je číslo poměrně značné, ale i tak tvoří pouze jednu menší podskupinu z celkové velmi objemné katastrální evidence zákonnými normami zde schvalovaného občanského spolčování, která v sobě dále zahrnovala různé čtenářsko - ochotnické jednoty, Měšťanské besedy, Katolické jednoty a besedy, vzdělávací spolky, podpůrné a divadelní a loutkářské scény, pěvecké a hudební a kulturní soubory a spolky a Matice vlastenecké i dobročinné a Obce baráčnické, filmová studia, dramatické kroužky, nejrůznější otevřená bratrstva, stolní společnosti a příznivecké, intimní, ženské, dívčí i pánské, úřednické, právnické kluby, amatérské ochotnické župy, filozofické výbory, humoristické kroužky, kuřácké salónní spolky, literární a řečnické spolky, krajanská sdružení a rodácké spolky, hádankářské kluby, Československo - cizozemské spřátelené společnosti, akademické a technické a absolventské spolky a kroužky, peněžnické kluby a různá umělecká sdružení, jenž byla v průběhu let neustále úředně doplňována se vznikem nových, ale také zrušených, podle toho jak spolky a další nejrůznější formy a projevy občanského sdružování postupně pod vlivem rozkladných tendencí, vnitřních nesouladů a rozkolů a vnějších organizačních i od ideologických zásahů, povětšinou již nenávratně zanikaly.

Jen málo z nich - náboženských, dobročinných a humanitních, podpůrných, pojišťovacích, pohřebních, bankovních, záloženských a úvěrních, zemědělských, lesnických a okrašlovacích, obchodních, živnostenských, průmyslových, muzejních, uměleckých a vědeckých, studentských, ochotnických, čtenářských a zábavních, pěveckých a hudebních, tělocvičných, sportovních, vojenských vysloužilců, hasičských, pojišťovacích, zvláštních spojených ( akciových ) společností, výherních, dělnických, odborových a vzdělávacích, politických a různých svépomocných sdružení, syndikátů, samosprávných emigrantských svazů, sdružení veřejných zaměstnanců, dobrovolných organizací, vědeckých a technických společností a svazů - přetrvalo až do dnešních dnů, častěji již byly trvale úředně vymazány, jen v malé míře došlo k jejich přímému obnovení nebo plynulé navazující činnosti, ale již v obvykle jiné formě i obsahu a někdy už i pod zcela odlišným názvem.

Všechny z těchto aktivit by si jistě zasluhovaly podrobná badatelská zkoumání a publikování, ale v našem případě byl nejhlavnější zájem upřen pouze na dva dominující pražské rodácké spolky s těsným propojením na Chodsko a Domažlicko.

I další vlastenecko - dobročinné sdružení, třeba Obce Baráčníků ,, Jana Sladkýho Koziny '' v Praze -Strašnicích nebo zábavní, dramatický a vzdělávací klub ,, Šumavan '' , sice také prozrazovaly svým pojmenováním zřejmou náklonnost k tomuto regionu, ale spíše jen představovaly u jejich činovníků výbornou orientaci v tomto kraji a jejich podlehnutí jistému dobovému módnímu výstřelku pojmenovávat zájmová sdružení podle nejvíce charizmatických národních hrdinů. U Baráčníků nebyl však nijak vyloučen také silný rodácký vliv, ale spíše okrajový a jen podle striktně dodrženého nářečného chodského dialektu v názvu ( viz ,, Sladkýho '' a nikoliv spisovný tvar jména Jana Sladkého Koziny ), proto zde byly záměrně opomenuty.

Protože Spolek rodáků z Domažlic v Praze ( od 3. srpna 1928 ) se změněným a úředně schváleným statutárním názvem Spolek rodáků z Domažlic a okolí v Praze je již zaniklý ( na základě usnesení valné hromady, konané dne 22. února 1953 se dobrovolně rozešel ) a již v době jeho působení byl často zaměňován s Kroužkem rodáků z Domažlicka, ze Šumavy a jich přátel v Praze ( pozdějšími Psohlavci ) a děje se tak chybně ještě doposud, bylo zde nutno - pro vyloučení jejich nadále již zcela nepřijatelné záměny - tento spolek více detailněji představit.

Tento spolek zřejmě nabyl oprávnění nosit prapor ( viz snad níže zmíněná standarta ), ale nikoliv již stejnokroj a také nemohl asi užívat trubky, ale při schůzích, slavnostech, zájezdech a jiných významných událostech jeho členové měli prokazatelně právo viditelného nošení spolkového odznaku, jehož dominující markantou byla již zcela obvyklá a z chodského praporu převzatá tradovaná hlava černého psa v bílém poli, jež byla po obou stranách ozdobena chodským čakanem a v dolní části byl zlatým písmem v bílém poli uveden plný název spolku ( pouze jediný ze tří exemplářů, poskytnutých spolkem jako vzor ke schvalovacímu policejnímu řízení se dochoval a je podle mého názoru opravdu velmi povedený ).

V dochovaném archivním spisovém materiálu, úředně k tomuto spolku vedeném však teprve až od roku 1921, se tento spolek opakovaně vykazoval svým historickým vznikem již od roku 1883 a tak by patřil mezi vůbec historicky nejstarší české spolky v Praze v tehdejší rakousko - uherské monarchii . Podobně tak bylo činěno i ve vzájemné rukopisné korespondenci spolkového vedení s administrací tehdejšího Policejního ředitelství v Praze, ale žádný doklad k tomuto tvrzení nebyl autorem této práce objeven. Proto byl zde u doby počátku historického trvání spolku zachováván za významnější rok 1902, kdy byla jeho činnost již spolehlivě úředně doložitelná a znamenána i v odborné literatuře.

Z dopisu předsedy Evžena ( též Eugena ) Nozara a jednatele spolku ,, Rodáků z Domažlic '' Fischlera z roku 1921 byla policejnímu ředitelství oznámena obnovená činnost, která nebyla od roku 1914 ,, vůbec žádná vyvíjena ''. Lze z toho tedy vyvozovat, že již i dříve dlouhodobě zcela žádnou, nebo jen nepravidelnou a pouze příležitostnou aktivitu spolek vykazoval i ještě dříve a rok 1883 se tak může zakládat na věrohodné skutečnosti, a není proto nijak vyloučeno pozdější potvrzení o jeho správnosti. Spolkového předsedu Nozara ( ve funkci 1921 - 1923 ) vystřídal po nové volbě oficiál Čsl. státních drah Ebenstreit ( 1923 - 1930 ) a každoroční valné hromady spolku se odbývaly ve spolkové místnosti v Hotelu ,, Tichý '' v Praze  -  Žižkov na Karlově třídě ( 1921 - 1925 ).

Od roku 1926 byla spolkovým centrem místnost v Restauraci Josefa Šrytra na Vyšehradské třídě č. 15 v Praze II a spolek měl tehdy otevřen účet č. 29.157 u Poštovního šekového úřadu.

V roce 1928 čítal spolek 180 řadových členů a tito patřili ke všem společenským vrstvám ( zastoupeni byli úředníci, obchodníci a také zřízenci a dělníci ). Členský příspěvek činil 1 Kč měsíčně.

Spolek byl nepolitickým a podpůrně - sociálním ( dobově humánním ) a to tím, že každého roku k Vánocům zasílal ,, určitý '' ( nezjištěný ) obnos k rukám Městské rady v Domažlicích ,, pro tamní potřebné a znuzované '' a taktéž Národní jednotě pošumavské ,, na ošacení hraničářských chudých dítek. ''

Mimo toho se také podílel na podpoře svých členů nemocných a členů toho času bez zaměstnání. V době svého trvání uspořádal několik poučných přednášek, vztažených k Chodsku od spisovatele Masopusta a rovněž tak se staral i o další prohlubování vzdělání u svých členů.

V roce 1930 se funkce předsedy krátkodobě ujal JUDr. Petr Prach ( 1930 - 1931 ) a po něm se pak do spolkového vedení dostal František Melcmuf ( 1931 - 1936 ), který řízení spolku předal profesoru reálného gymnázia v Praze II Karlu Kostlivému ( 1936 - 1944 ). Právě prof. Kostlivý svým dopisem z roku 1938 vehementně zdůraznil, aby nebyl od pražské policie Spolek rodáků z Domažlic a okolí v Praze zaměňován s Psohlavci a je z toho evidentní, že mezi těmito dvěma rodáckými spolky v Praze v tomto období pravděpodobně neexistovala předpokládaná vzájemná interakce a ani pečlivým srovnáváním hojných aktivit obou těchto rodáckých spolků v Praze se nepodařila prokázat žádná podoba jejich vzájemné a třeba i jen dílčí kooperace.

Ač byl prof. Kostlivý podle všeho výtečně zpravován o aktivitách Psohlavců, odmítal na nich po roce 1938 veřejně jakkoliv participovat, jak se z archiválií na první pohled jeví, byly pro něho již z možných obav při odvracení očekávaného policejního dozírání nepřijatelné a pro celý spolek asi i s výraznou částí židovského členstva velmi ohrožující. Vnitřně se s nimi tedy principiálně odmítl ztotožnit jako s velmi nebezpečnými. Protože si policejní úředníci právě v této době zcela nově vypracovali utajovaný úplný jmenný seznam i s adresářem spolkového vedení, které přesunulo spolkovou místnost z Restaurace ,, U Háků '' ( od roku 1936 ) v ulici Josefovské č. 20 v Praze V nově do spolkové místnosti v klubovně Národního domu na Královských Vinohradech v Praze XII v roce 1938, a skutečně v přípisech označili spolek ,, za důvěry hodný '' ( loajální ), byl touto obratnou a ostrou intervencí Spolek rodáků skutečně ušetřen od jakéhokoliv sledování, jehož se, nyní jako k obraně nacisty ohrožované vlasti a zabraného Chodska burcujícímu a dovolávajícímu spolku, dostalo v míře maximální - od početných policejních agentů - jen radikálnějším Psohlavcům ( pouze jeden jediný prokazatelný policejní neuniformovaný dohled 2 agenty byl protokolárně doložen až v roce 1942 při úředním dohlížení na průběh valné hromady ). Intervenoval Dr. Beránek - úřední záznam z 3. 3. 1942, č. j. 4389 / S. K. XI / 208.

Na rozdíl od Psohlavců se Spolek rodáků z Domažlic a okolí v Praze výrazněji politicky neangažoval, v době okupace zachovával pasivní zdrženlivost, ale i po 31. březnu 1939 pokračoval ve vyvíjení své povolené činnosti, když zároveň ohlašoval, ,, že v jeho stanovách není žádných názvů upomínajících na státoprávní poměry bývalé Republiky Československé. ''

Protože to však již v dané chvíli politické poměry rozhodně nedovolovaly, omezil tento spolek svou obvyklou finanční podporu krajanům hlavně do chodského záboru a podobně také utlumil pořádání kulturních večerů, koncertů, zájezdů a tematických přednášek i pořádání pravidelných členských schůzí, konaných obvykle vždy každou první neděli v daném měsíci.

V roce 1941 činil členský příspěvek již 12 K a každý nový člen zaplatil zápisné ve výši 3 K, který však nebyl nijak dále omezován ,, o zvětšené dary na podporu činnosti spolkové, zvláště ve prospěch krajanů strádajících. ''

V roce 1944 ( asi do roku 1946, schází o tom archivní doklad ) přijal předsednictví spolku Jakub Tischler, tiskový korektor a po něm v období let 1946 - 1947 spolku předsedal poštovní kontrolor Karel Ossendorf.

Největší široké veřejnosti prezentovanou akcí Spolku rodáků z Domažlic a okolí v Praze se měl stát úředně povolený veřejný průvod, v jehož čele měla být nesena státní vlajka, chodský prapor a standarta s nápisem ,, Chodové z Domažlic '' za spoluúčasti zástupců všech historických chodských vesnic s jejich praporečníkem, z 20. července 1945 v centru hlavního města, se slavnostním vzdáním prezidentského holdu na Pražském hradě, na jehož nádvoří měl být od spolku dekorován chodský prapor stuhou v národních barvách. Pravděpodobná účast v něm ( podle schvalovacích procedur ) měla být nejvýše 120 osob s převažující krojovanou většinou. 

Samozřejmě se při nich předpokládalo, že průvodem nebude rušena veřejná doprava, zejména jízda elektrické dráhy. A potom ještě následný den v sobotu měla být uchystána ,, Chodská veselice '' v sále Měšťanské besedy v Praze II, ve Vladislavově ulici. Čistý výtěžek měl být věnován na Chodsku ( po zničujících spojeneckých leteckých náletech ) postiženému Klenčí pod Čerchovem.

V roce 1949 již spolek vykazoval 346 řádně zaregistrovaných členů, pořádal 1 až 2 taneční zábavy během roku a obnovil svou obvyklou aktivitu. Pořádal také zájezdy na Chodsko a Domažlicko a ,, častokrát zorganizoval různé sbírky jak peněžité, tak i knižní a podobně za účelem obdarování zdejších humánních ústavů. ''

Od roku 1947 se v nezáviděníhodné době funkce ujala jediná žena - v řadě jejích předešlých výhradně mužských předsedajících předchůdců - Anna Bendová, majitelka obchodu s bižuterií, o níž se lze z dochovaných policejních perlustrací a utajeně prováděných prověrek činnosti dozvědět pouze tolik, že se ,, těšila dobré pověsti, nebylo ( toho času ) na ni známo nic závadného, nebyla politicky organizována a svůj poměr k lidově demokratickému zřízení nedávala před nikým najevo. '' Zároveň s ní byl již ustanoven za čestného spolkového předsedu Ladislav Franz.

Snad s příslovečnou chladnou ženskou střízlivostí a intuicí a s umírněným stoickým klidem přivedla spolek a všechny jeho členy dne 22. února 1953 k tomu, že rodácký Spolek rodáků z Domažlic a okolí v Praze se bez přílišného protestování a námitek ,, dobrovolně rozešel '', aby se už v tomto složení nikdy potom znovu neustavil ( po výsledku většinového hlasování : 82 za rozejití, 2 lístky pro nerozhodnou zdrženlivost při hlasování nebyly odevzdány, 1 lístek znamenal kategorické proti ).

Spolek na svém konci vykazoval vázané vklady, které byly jejich převedením jako ,, velkodušné gesto '', na základě usnesení valné hromady a podle likvidačního předávacího zápisu s přílohou, poskytnuty jako nepřílišný dar ( vzhledem k razantnosti znehodnocení nominální hodnoty peněz po provedené měnové reformě ) Likvidačnímu fondu měnovému celkovou svou částkou ve výši Kč 26.828.60 , určenou ,, na nápravu měny po této měnové reformě '', takže spolek po sobě nezanechal vůbec žádného jmění a byl zároveň přitom vymazán i ze spolkového katastru.

Pro usnadnění čtenářovy orientace v pestrém historickém výčtu proběhlých chodských festivit, kterých byla obě zde uváděná rodácká snažení v Praze důležitou součástí, byla ve druhé části této práce zvolena málo obvyklá, ale nevyhnutelná rozšiřující syntéza ( s laskavým svolením dalšího tvůrce), když bylo ještě připojeno jejich postupně seřazené chronologické následování od uznávaného muzikologa, autora úspěšných scénických národopisných režií z chodského prostředí a znamenitého regionalisty Vladimíra Baiera, který mimo jiné snad již natrvalo a zcela nezpochybnitelně podchytil a fakticky také zdůvodnil, že dosud stále ještě nedokončený projekt Husitského národního památníku v Domažlicích, jemuž je věnována celá třetí část této studijní práce, významně náležel do náplně chodské folkloristiky pro jasně patrnou i Vladimírem Baierem doloženou vydatnou podporu k němu pořádaných podpůrných národopisných akcí v době jeho vznikání na Chodsku a rovněž k tomuto památníku ve své době přináležejícího finančního přispívání od různorodých sympatizantů, patriotů, krajanů, rodáků a obdivovatelů Chodska, kteří se právě i při těchto účelových národopisných vystoupeních na tento památník prvoplánově sbírali.

Proto další, již jen zavádějící polemiky o nadbytečnosti jeho dokončení, lze již snad jednou provždy považovat za nadále kontraproduktivní, bezpředmětné a definitivně uzavřené.

Po relativně dlouhých i hluboce zarážejících 78 (!) letech tedy byla konečně a s veškerou možnou pečlivostí prezentována k otevřené veřejné diskusi jedna z mnoha ( snad relevantních ) variant řešení, avšak, jak zde po přečtení všech argumentů bude určitě více než patrné, pouze ale jen vycházející z dlouhodobě podepřených a generačně koncipovaných dřívějších modifikací projektu husitského národního památníku, s pozemkem vybraným pro jeho postavení s katastrálním číslem 1696 a 1696/ /2 katastrálního území města Domažlic ( po písemném souhlase všech dotčených majitelů k tomuto jedinému účelu sloučených pozemků k dovybudování památníku a provedení přístupových cest k němu ze dne 13. X. 1931, č. j. 7349 VIII - 1/65 ) a se založeným finančním spořitelním foliem č. 48 411 a Bú. 377 s postupně ukládanými prestižními dary, subvencemi a příspěvky od všech vrstev lidu Československého a od významných firem a závodů, spolků a korporací, jednot a svazů, bankovních domů, církví, státních úřadů a organizací, různorodých politických stran, sportovních klubů, uměleckých svazů a osvětových sborů. Přispěly také zvláště české malé i větší obce a města. Tento unikátní husitský památník na našem území byl rovněž soudobě zamýšlen také ve Kdyni na Domažlicku, v místě údajného vojenského ležení Prokopa Holého v bitvě u Domažlic na výšině Ráj, ale od podobné příliš nákladné koncepce bylo již velmi záhy upuštěno ( dnes zde stojí v roce 2009 obnovený pět a půl metru vysoký památník Bratra a významného sokolského činovníka Emila Tšídy, slavnostně odhalený společně Plzeňskou a Šumavskou župou České obce sokolské, Klubem českých turistů a zástupci města Kdyně a obce Nová Ves, za umocněného zpěvu české hymny v podání operního pěvce a následné řeči poslance Ing. Vladislava Vilímce ).

V roce 1933 bylo na geodeticky zaměřený ,, historický areál na Baldově '' ještě uvaleno zvláštní smlouvou ,, právo služebnosti '' ( ze dne 1. 7. 1933, podepsána 10. července téhož roku zákonným způsobem advokátním zástupcem majitele určujícího pozemku a starostou a členy zastupitelstva města Domažlic, která byla vyhotovena pouze v jednom prvopise a nabyla platnosti po schválení Okresním úřadem v Domažlicích dne 19. 3. 1934, č. 5313 / 2  a podle níž ustaveno, že jedinou oprávněnou ,, ochranitelkou a vlastnicí pomníku toho bude obec města Domažlic '' ). 

Nedokončený národní památník tu byl tedy jen opětovně náležitě zpřítomněn a aktualizován a k němu předložené reálie by měly jednoznačně dovést garantující rodácký spolek Psohlavci v Praze ( s vybranými aktivními zájmovými občanskými skupinami a také již nepředpojatou a dostatečně informovanou českou veřejnost a její vrcholnou a zejména komunální politickou reprezentaci, která v minulosti zatím svému smluvnímu závazku naplno nedostála a potom dlouhodobě v totalitním období z účelových pseudoideologických důvodů při dostavbě památníku selhávala ) k jeho pokud možno - již k bezodkladnému a tolik kýženému - finálnímu dokončení, které však zároveň nutně otevře také předpokládané konfliktní dořešení práva soutěžního, autorského i oprávněnosti, či naopak neoprávněnosti dotčení práv průmyslových, vyplývajících z více než benevolentního a přezíravého ahistorického provozování stožárové vysílací stanice typu ,, BTS Domažlice - Luženičky '' přímo z tohoto pietního místa ,, nejvyššího kulturního a společenského zájmu '', nainstalované až necitlivě v průběhu 90. let 20. století. Progresivní technologie z infrastruktury dynamické společnosti nadnárodního mobilního operátora T - mobile ( dříve Český Radiomobil - Paegas ) se strategickým pokrýváním mobilní telefonní a datové sítě a taktéž s prvořadě ( posuzovaným však jen v úzkém lokálním měřítku ) zohledněným a nadmíru upřednostněným radiosignálem Integrovaného záchranného systému v označeném regionu je nesporně přínosná, ale konstrukčně také i snadno ústupná míře důstojnosti a památnosti místa, již dávno předurčeného k trvalému národnímu kultu.

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA :

I. Archivní fond MHMP II, podfond NVP - odbor vnitřních věcí, Spolkový katastr, agenda Policejního ředitelství v Praze, archivní karton se spisy ( 464 listů ) signatura : SK XI / (0) 208 - Spolek rodáků z Domažlic a okolí v Praze 1921 - 1953, Archiv hlavního města Prahy.

II. Spisy Archivu města Domažlice / 1930 - 1938 /, Pomník u Baldova - úřední akta, protokoly, soudní záznamy a smlouvy, sign. : VIII - 1 / 65, SOA v Horšovském Týně.

III. Lašťovka M.a kol., Pražské spolky, ( Soupis pražských spolků na základě úředních evidencí z let 1895 - 1990 ) Praha 1998, s. 229 - 265.

IV. ,, Kdyňsko se o státním svátku poklonilo Emilu Tšídovi '', Regionální měsíčník Rozhled č. 10 / 2009 z 5. 10. , s. 13, Vogel Madlen International s. r. o.