Malá dohoda 

Marek Vladimír, 3. roč., Bc., 2008, FF - UK Praha ( Bakalářský proseminář - doc. Jana Čechurová )

Ožehavým tématem, jenž právě mocně hýbe orwellovsky globalizovanou Evropou, je přijetí dokumentu Lisabonské smlouvy. Svobodomyslní a hrdí Irové se v referendu, zatím pouze napoprvé, vyslovili kategoricky proti. Češi jsou opatrničtí a taktizují, jen prezident Václav Klaus nijak nezastírá svoje pochybnosti a obavy z ratifikace. Jeho nezakrývaná euroskepse dostala i konkrétní pojmenování: strach z prolomení Benešových dekretů.

Zatím je jen fóbickou formou, vášnivou diskusí, právnickou polemikou, ale jak se zdá, nadřazení práva Evropského parlamentu národnímu právnímu pořádku by bylo realitou a podobný zásah by mohl znamenat nespočetná majetkoprávní a etickomorální narovnávání, včetně netušených sociálních otřesů v celé, již tak finační krizí a hospodářskou recesí, značně zasažené skladbě obyvatelstva, na celém území bývalého Československa, resp. České a Slovenské republiky.

Bývalý ministr zahraničních věcí a s přestávkami pozdější prezident Republiky Československé v letech 1935 - 1948, Edvard Beneš, je stále tedy zřejmě nejdiskutovanějším a také nejkontroverznějším státníkem v celé existenci novodobého československého státu. K jeho osobě se váží ta nejpohnutější období a události spojené s ohrožením státnosti, ale rovněž i zásadní politická, vojenská a hospodářská orientování státu, která svým nadčasovým dosahem ovlivňují již rozdělený česko - slovenský ,, časoprostor '' ještě dosud.

Mezi nejvíce traumatizující patří tzv. Mnichovský syndrom , tedy generačně předávané kolektivní tázání se sebe sama, zda bylo účelné a smysluplné ustoupit velmocenskému diktátu a složit bez boje zbraně a ustoupit značná území státu nacistickému diktátoru Adolfu Hitlerovi, který ve svém megalomanském vyšinutí ovládnout celou planetu Zemi, proměnil tehdejší svět v nejděsivější apokalyptické hekatomby všech dob.

- 2 -

Byla, a jaká vlastně, učiněna geopolitická a vojenskostrategická opatření pro zajištění obrany státu, jaká byla spojenecká doktrína, proč Čechoslováci při okupování vlastního území nebojovali, byla kapitulace nutná ? Podobně emocionálně se tak tázali Češi a Slováci znovu, tentokrát však při okupaci vojsk Varšavské smlouvy o generaci později, ale snad ještě naléhavěji a ještě fatálněji.

Jakou měrou se o všeobecně devastující náladu poraženectví přičinil právě Edvard Beneš ? A přičinil se tak skutečně ? Tento muž byl pragmatikem, realistou, ale nikdy ne zbabělcem. Lze jej považovat za odpovědného a novátorského architekta moderní politiky v Evropě, Československo zasadil do pevných státních hranic a dodatečné odstředivé rozdělení na dva samostatné subjekty, které, v rámci sjednocené Evropy, lze však v současnosti více chápat jen jako pouze formální a k téměř totožnému jazyku a zájmům za pouze dočasné, neboť ekonomický a politický vliv státu v EU nabývá úměrně s jeho početností a naskýtá se proto jistě do budoucna stále konstruktivně možná a pouze jen zdokonalená forma společné zájmové federace, či jiného oboustranně výhodného mezistátoprávního uspořádání ( konfederace ).

Dnes tak samozřejmé Česko - Slovensko však bylo v roce 1918 naprosté novum.

Vznik Malé dohody

Ve střední a jihovýchodní Evropě vznikly po první světové válce na území zaniklé rakousko - uherské monarchie zcela nové nástupnické státy. Mezi nimi bylo také Československo. Se vznikem nového státu však jeho iniciátorům vznikla také nutnost zajistit jej proti riziku revize a pokusů od poražených států zvrátit mírové smlouvy, na jejichž základě byl tento zcela nový stát zkoncipován.

Představitelům československého státu se po zdlouhavých jednáních podařilo zahrnout do území republiky část maďarských území ( se Slovenskem ), součástí se stala také Podkarpatská Rus, sporná zůstávala část Těšínska, Oravy a Spiše, do Čech byla inkorporována ( přivtělena ) Morava.

- 3 -

Nástupnické státy spoléhaly na to, že jim vítězné velmoci poskytnou vojenskou ochranu. Především pak před svými poraženými sousedy, na jejichž úkor rozšířily své hranice. Edvard Beneš se přiklonil od prvopočátku na stranu Francie. Štefánikovu snahu orientovat se na Itálii v zárodku eliminoval a před jeho tragickou smrtí se s ním zcela názorově rozešel.

Napjaté vztahy s Polskem nepolevovaly pro spor o části Těšínska, Spiše a Oravy, s Rumunskem se ČSR přela o část Marmarošska. Československa se záležitosti na Balkáně bezprostředně jinak zcela nedotýkaly, balkánské státy se zase do 30. let nijak neobávaly Německa. Vytvořit kolektivní blok spojenců se zdálo téměř nemožné pro jejich odlišné politické a vojenské zájmy i ekonomickou úroveň.

V této době poprvé Edvard Beneš vystupuje s projektem koridoru, který by měl spojit Československo s Jugoslávií a vytvořit tak bariéru mezi Rakouskem a Maďarskem. Idea koridoru ( z roku 1914 ) však pocházela od Karla Kramáře a ten ji vehementně prosazoval na pařížské konferenci v roce 1919 a jen vyvolal nesouhlasnou nevoli západních delegátů.

Také Benešův návrh vytvoření účelové hráze oddělující Němce od Maďarů narazil na odpor prezidenta USA Woodrowa Wilsona, také Britové a Italové byli proti. Francouzi však návrh podpořili, i když pak v průběhu konference zcela zapadl.

Všemu bylo náhle zcela jinak, když Maďarsko zasáhla revoluční vlna a vznikla Maďarská republika rad na jaře 1919. Protože vládní kruhy ČSR a Jugoslávie považovaly tuto revoluci za ohrožení stability ve střední Evropě, československá vojska společně s jugoslávskými a francouzskými jednotkami v oblasti zasáhly. Vojenský zásah nebyl jednoznačný, neměl ani valnou vojenskou hodnotu, ale oživil znovu myšlenku československo - jugoslávského koridoru. V létě 1919 se do konfliktu proti Maďarské republice rad rasantně připojuje se svojí armádou také Rumunsko.

- 4 -

Na straně Jugoslávie narostly obavy pro územní spor s Rumunskem o Banát, který se mohl vyhrotit vojensky, když po porážce Maďarské republiky rad na podzim roku 1919 se rumunské vládní kruhy netajili tím, že hodlají Maďarsko připojit k Rumunsku a za souhlas se zřízením personální unie nabízeli Maďarsku připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Československá strana byla navíc ještě ohrožována Rumuny, kteří při svém vojenském zásahu v Maďarsku obsadili i část československého území v Marmarošsku, vojáci zde prováděli rozsáhlé rekvizice a vyvíjeli snahy mezi starousedlíky, aby se vyslovili pro připojení k Rumunsku.

Na nátlak dohodových mocností byla rumunská okupace značné části maďarského území ještě před koncem roku 1919 skončena, přestože byla evakuace jejich vojsk co nejvíce oddalována. Po vyklizení Maďarska cizími vojsky se tam vlády ujal admirál Miklós Horthy, který nevybíravě potíral všechny prodemokratické a revoluční síly.

Narušená mezinárodní prestiž a politická izolace Rumunska byla příčinou zvýšeného zájmu o spolupráci s Československem a Jugoslávií. Již v prosinci 1919 začaly v Paříži porady zástupců ČSR, Rumunska a Jugoslávie o utvoření obranného svazku.

Protože Maďarsko začalo nabývat značného politického vlivu díky sympatiím od Velké Británie i Francie, jako důležitého partnera v tvořící se Podunajské federaci a také za nabízenou vojenskou pomoc čtyř divizí proti postupující Rudé armádě v Polsku, které měly hájit průsmyky na východním Slovensku v době příprav mírové smlouvy s Maďarskem v Trianonu. Protože hrozilo reálné nebezpečí revidování hranic pod zesilujícím maďarským tlakem na velmoci, Beneš dosáhl již 10. dubna 1920 souhlasu od jugoslávské vlády k uznání závazné smlouvy. Společně také obě strany zachovaly neutralitu vůči polsko - sovětské krizi, Rumuni se k nim sice nepřipojili, ale odmítli poskytnout svou armádu. Připojili se však ke společnému protestu u západních velmocí proti maďarské vojenské účasti a tento byl akceptován.

- 5 -

Horečnatá nervozita před přípravou trianonské smlouvy a pokračující sbližování Maďarska s Francií zapříčinily urychlené podepsání československo  -  jugoslávské spojenecké smlouvy dne 14. srpna 1920 v Bělehradě.

Následně byla v Bukurešti dojednána spojenecká smlouva mezi ČSR a Rumunskem, ale spojenectví mezi Jugoslávií a Rumunskem, o kterém se jednalo v červenci 1920, nebylo navázáno.

Lze tedy pokládat za neopodstatněná některá autorská tvrzení o tom, že o vzniku malodohodového bloku lze hovořit již od podzimu roku 1919.

,, Ustavení Malé dohody, jak vidno, bylo v rozporu s představami a zájmy Francie a toto spojenecké uskupení vzniklo jako odpověď na pokus o revizi statu guo, podporovanou francouzskými politickými kruhy, na něž ČSR spoléhala. " 1)

V březnu 1921 se excísař Karel poprvé pokusil o restauraci monarchistické moci na území Maďarska, Beneš jeho snahu s úspěchem zlikvidoval s nemalým přispěním právě Malé dohody, která přestala mít předchozí hanlivý a posměvačný název, který získala od novinářů.

Původně politická konvence začala nabývat také vojenský charakter.

23. dubna 1921 rumunská vláda přistoupila na podpis československo - rumunské smlouvy, její součástí bylo ustoupení území s rumunským obyvatelstvem Rumunsku, dále bylo ustaveno, že v případě konfliktu Rumunska s třetí zemí nebude ČSR bránit průvozu zbraní do Rumunska přes její území. Československo - rumunská vojenská konvence byla uzavřena 2. července 1921.

Pod bezprostředním vlivem tohoto dokumentu podepsala vojenskou konvenci s ČSR dne 31. července také jugoslávská vláda.

7. června 1921 podepsaly spojeneckou smlouvu i strany jugoslávsko - rumunská, když přistoupily  na kompromis v územním sporu o Banát. Tímto aktem byla z hlediska mezinárodně právního Malá dohoda doformována ve vojenskopolitický pakt.

Koncem října 1921 se excísař Karel opětovně pokusil převzít moc v Maďarsku. Beneš a s ním malodohodový blok jednaly již bezodkladně, Jugoslávie a Rumunsko vyhlásilo mobilizaci a přinutily konferenci velvyslanců v Paříži přijmout požadavek ztráty nároku habsburské dynastie na maďarský trůn.

- 6 -

,, Po celou krizi hrála Praha úlohu iniciátora programu i taktického postupu, Bělehrad a nakonec i Bukurešť její úlohu přijaly. " 2)

Edvard Beneš v roce 1922 prosadil zásadu, že Malá dohoda bude spolupracovat s Polskem, ale že se Polsko nestane jejím členem pro možné spory a pronikání bolševismu z Moskvy.

V prosinci 1923 byla dojednána francouzsko - československá spojenecká smlouva. Francie tím značně posílila svůj vliv zvláště ve střední a jihovýchodní Evropě. Beneš se však obával, že smlouva zneklidní sousední Německo, a proto odmítl doplnění smlouvy o vojenskou konvenci.

11. ledna 1924 Beneš podpořil sbližování Jugoslávie s Itálií, které nabylo 11. ledna 1924 smluvní podoby v tzv. římském paktu.

V dubnu také ČSR uzavřela s Itálií smlouvu o přátelství, přestože francouzská vláda byla zásadně proti tomu.

Mezi malodohodovými spojenci docházelo k dodávkám zbraní a střeliva, secvičování armád na manévrech ( v ČSR v roce 1923 ), konaly se porady na úrovni náčelníků štábů a v roce 1927 vznikla i společná zpravodajská služba. Podle jejích tajných informací mělo Maďarsko v případě války postavit do pole 21 pěší a 2 jízdní divize a vzhledem k výhodné maďarské dopravní síti mohlo maďarské velení vést překvapivý útok na jeden ze států Malé dohody, počítalo se s tím, že jím může být ČSR.

Protože státy Malé dohody představovaly přes 40 mil. lidí, generalita Malé dohody téměř vylučovala osamocený úder Maďarska k velké nerovnosti sil, a proto se usuzovalo na společně vedený atak ze strany Německa a Maďarska a po anšlusu připojení i Rakouska.

V tomto případě byla pomoc jugoslávských a rumunských spojenců ČSR zcela nezbytná ! ! !

- 7 -

Krize a zánik Malé dohody ( 1935-1938 )

Ještě v roce 1930 byla hlavní pozornost československé strategie upřena pouze na Maďarsko. Výtky francouzské generality potvrzovaly dokumenty o poradách malodohodových štábů, kde se projednávaly vojenské operace proti Maďarsku a Bulharsku pro případ napadení Jugoslávie nebo proti vpádu do Rumunska.

Štáby malodohodových vojsk se sjednotily na tom, že hlavním úkolem armád by byla nejprve porážka Maďarska všemi silami Malé dohody a pak útok proti Bulharsku armádami Rumunska a Jugoslávie.

V roce 1931 nastal obrat v nazírání na Německo a na čtvrté konferenci generálních štábů Malé dohody v první polovině prosince 1931 byla projednávána také alternativa, při níž by ČSR byla napadena Německem, Rakouskem a Maďarskem, Jugoslávie Itálií, Albánií a Bulharskem, Rumunsko Sovětským svazem a Bulharskem, tedy již případnou evropskou válkou a v této době nabývá na strategické důležitosti Sovětský svaz.

V říjnu 1933 Německo v souvislosti se silným vyzbrojováním vystoupilo ze Společnosti národů a jenom krátce předtím, v červenci 1933 podepsalo Československo smlouvu se Sovětským svazem o neútočení v rámci Malé dohody. V červnu roku 1934 ČSR uznala de jure Sovětský svaz, došlo k vzájemné výměně velvyslanců a v květnu 1935 byla uzavřena spojenecká smlouva o vzájemné pomoci a spolupráci mezi ČSR a SSSR, která byla vázána na podobnou smlouvu mezi SSSR a Francií.

Ústředním tématem konference generálních štábů Malé dohody v Praze v listopadu 1934 již byla varianta napadení ČSR Německem, Rakouskem a Maďarskem. Spojenecké smlouvy byly doplněny doložkami, že v případě evropské války bude spojenci bezodkladně napadeno Maďarsko vojsky Malé dohody, Československo se mělo uhájit vlastními silami proti Německu, Rumunsko a Jugoslávie mělo paralyzovat Maďarsko, třeba i formou preventivní války.

- 8 -

Vztahy mezi ČSR a Polskem se v této době velmi povážlivě zhoršily, v československých vojenských kruzích se údajně začaly šířit defétistické nálady, které předvídaly porážku ČSR, pokud nebude Polsko jeho spojencem.

Polská strana již očekávala válku s Německem, ale nedůvěřovala politické reprezentaci ČSR, která podceňovala hrozící nebezpečí ze strany Německa a tak i nadále zůstávalo pro československou stranu Maďarsko mnohem vážnější hrozbou, malodohodové velení si však již nyní uvědomovalo svou mizivou roli v případě války s Německem a narůstala u nich také nedůvěra v účinnou pomoc Francie.

Německu se úspěšně dařilo ekonomicky zavazovat většinu zemí střední a jihovýchodní Evropy.  V březnu 1935 byla v nacistickém Německu zavedena všeobecná vojenská povinnost, v témž roce v říjnu fašistická Itálie napadla Habeš a po nečinném selhání Společnosti národů a neúčinném obchodním embargu docházelo k rezignaci na kolektivní bezpečnost a utíkání do oblasti neutrality, či taktickému navazování diplomatických vazeb s SSSR.

Tím se však jen násobila agresivita totalitních mocností, které si tyto země zavazovaly hmotně za příslib neútočení, či územní zisky na úkor sousedů. V tom je podporovala především Velká Británie ve víře, že appeasement je tou vhodnou politikou před potížemi a válkou.

Francouzská reakce na vojenské obsazení porýnské demilitarizované zóny Německem 7. března 1936 vyvolala šok. Francie se nebránila, nenásledoval energický zásah. Bezradná francouzská vláda se  obrátila o radu v Londýně. Dne 19. března se v Londýně sešlo závěrečné zasedání Rady Společnosti národů a z její rezoluce bylo konstatováno, že Německo tím porušilo versaillskou a locarnskou smlouvu. ,, Francouzská ústupnost zapříčinila ztrátu míru a demokracie pro střední Evropu " (Alexis Léger).

Výsledek francouzské politiky vyvolal těžkou krizi ve vedení Malé dohody, vždyť ,, pokud neudělali nic pro sebe, bylo by bláznovství očekávat, že něco udělají pro někoho ve střední Evropě " (Božidar Purić, jugoslávský vyslanec). Francie ztratila veškerou prestiž spojeneckého garanta a s tím velmi poklesla hodnota malodohodového paktu.

- 9 -

V březnu 1937 podepsala jugoslávská vláda smlouvu s černokošilatou fašistickou Itálií, což jinými slovy pro Malou dohodu znamenalo ,, pohřeb I. třídy '' (Stojadinović).

Dne 12. března 1938 obsadila německá vojska Rakousko. Francie však kapitulovala a tím ztratila Malá dohoda své postavení. Rumunsko považovalo anšlus za vnitřní věc Německa, Jugoslávie byla znepokojena sousedstvím Německa, ČSR byla v bezvýchodném postavení, vnitřně navíc ještě oslabená odstředivým rozkolem českých ( sudetských ) Němců a slovenských klérofašistů a nacionálních autonomistů.

Vojenské spojenectví se počalo rozkližovat a v roce 1938 za československé krize se svazek Malé dohody namířený proti Maďarsku rozpadl. Po anšlusu ztratil své poslední šance.

Německo, které se stalo maďarským sousedem, mohlo Maďarsku pomoci jak proti ČSR, tak proti Jugoslávii, která již stejně byla neutralizována Itálií .

Francie se přestala orientovat na Malou dohodu na středovýchodu Evropy a její spojenecké zájmy se již rozhodujícím způsobem přiklonily k Anglii, kde se prosadilo přesvědčení, že v Československé republice je nutno odstranit základní chybu versailleského systému, včetně toho, že bude sudetským Němcům poskytnuto právo na sebeurčení.

Rumunsko a Polsko odepřelo Sovětům právo průchodu a tím byla vyčerpána i poslední vice než sporná možnost vojenské pomoci zcela izolovanému Československu.

Když německá armáda vstoupila v říjnu 1938 na území ČSR, zůstaly veškeré operační plány štábů Malé dohody jen na papíře ... , pod tlakem Bělehradu a Bukurešti se soustředily jen na Maďarsko. Neexistoval jediný taktický a operační plán Malé dohody k odvrácení útoku Německa, které posílené Rakouskem a Itálií, by se pohnulo dříve než Maďarsko.

Pokud lze z historie vyvodit nějaké poučení, pak je nesporné, že osud Malé dohody byl především závislý na vývoji celé Evropy.

- 10 -

Lze se přít o tom, zda Benešova politika byla dobrá, či nikoli. Je však nesporné, že se snažil dělat politiku evropskou.

Na to, aby ovlivnilo evropskou politiku, však bylo Československo příliš slabé.

V. Nosek napsal: ,, Nástupnické státy si musí již jednou uvědomit, že - podle slov Benjamina Franklina - nepotáhnou-li za jeden provaz, budou na něm viset každý zvlášť. "  3)

Použitá literatura :

Sládek, Zdeněk : Malá dohoda 1919 - 1938 /Její hospodářské, politické a vojenské komponenty/, Praha 2000. 

   1) 1. kapitola - Katalyzátor vzniku Malé dohody č. 1 : Trianon, s.21 .

  2) 1. kapitola - Katalyzátor vzniku Malé dohody č. 2 : akce excísaře Karla, s. 26 .

  3) Závěr, rekapitulace role Malé dohody, s. 253 .

Seibt, Ferdinand : Německo a Češi / Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy /, Praha 1996, oddíl Diktát čtyř velmocí. Katastrofa v sousedských vztazích 1938 - 1948, str. 315 - 321 .